| Vlaky | Cestování | Škola | Domov |
Věžák – model M120.4 v TT
Lehké motorové vozy mají na našich drahách již téměř stoletou tradici. Na konci devatenáctého století vznikla řada místních drah, které sloužily často k přepravě nevelkého množství nákladu a ještě menšího počtu lidí. Tyto dráhy leckdy byly ztrátové po celý svůj život a nebýt motorových vozů, mnohé z nich by se dnešních dnů nedočkaly. Ve dvacátých letech byly konstruovány malé lehké motorové vozy určené právě pro takové tratě. Ve snaze využít maximálně prostor vozu bylo stanoviště strojvedoucího přesunuto atypicky na střechu vozu. Strojvedoucí navíc při změně směru jízdy nemusel přecházet na druhé stanoviště, což usnadňovalo provoz na krátkých tratích a při posunu. V letech 1930 až 1935 bylo v tomto uspořádání vyrobeno 89 motorových vozů řady M120.4. Lept modelu má ve své nabídce pan Cekul. Podívejme se, jak probíhala stavba.
Hrubá stavba skříně
Skříň vozu je složena ze dvou vrstev. Vnitřní vrstva má na hranách zámky, podle kterých se díly k sobě sesadí a proletují. Otvory pro madla o průměru 0,3 mm se výborně hodí pro přesné připevnění vnější vrstvy.
Vnější vrstva skříně
Obdobně je řešena i střecha. Vnější díl střechy je naohýbán podle šablony do správného tvaru a v oblasti čel je zalit velkým množstvím cínu. Věžička je velmi malá, takže jsem měl docela obavy, jak se mi ji podaří sestavit. Ale dopadlo to dobře.
Detaily přibývají
Na polotovar skříně patří ještě hodně dílů: rám podvozku, nárazníky, hák a další. Věžička nakonec přece představovala mírný problém. Nepodařilo se mi ji přiletovat ke střeše na vnitřní straně, protože hrot mé odporové páječky nemá dostatečnou teplotu. Rozhodl jsem se pro letování na vnější straně menším množstvím cínu. Dělám to nerad...
Zkouška pojezdu s digitálním dekodérem
Pojezd je opět domácí výroby. Vyšel jsem ze zkušeností s T211. Na obou koncích hřídele motoru jsou šneky, které přes soustavu delrinových kol pohání obě nápravy. Na jedné straně je nalisovaný tzv. šnekosetrvačník, který výrazně zlepšuje jízdní vlastnosti. Hřídele převodů jsou uloženy přímo v cuprexitových bočnicích. Vše je spojeno dvěma šrouby M2 v dolní části pojezdu. Digitalizace už zasáhla i mě, takže motorák dostal svůj dekodér. Ten se kromě motoru stará také o čelní osvětlení.
Skříň po nástřiku
Skříň jsem nastříkal akrylovkami od Agamy. Světlou zelenou pro horní partie skříně jsem si namíchal z bílé a zelené. Barevné řešení by mělo odpovídat roku 1934. Následovalo dolepení detailů, lesklý lak a obtisky. V budoucnu ještě přidám leptané řadové tabulky na bočnice a čelní značky P a Z.
Doplněné detaily, lesklý lak a popisky
Vůz smí být zařazen jen na konci vlaku
Bočnice zatím bez řadové tabulky
A motorák je skoro hotový. Natočil jsem ještě krátké video. Jízdní vlastnosti jsou velmi dobré. Vůz jezdí tiše a spolehlivě, při vyšších rychlostech začíná rezonovat, ale já mám stejně nejraději pomalou klidnou jízdu. Až budou hotové vlečňáky Clm a CDlm, dosadím na podvozek kinematiky PEHO se spřáhly. Překvapivě je tam dost místa i pro nejdelší (a nejspolehlivější) provedení s pružinou.