| Překlady | Slovník měst | Hudba |
Camilla Collett: Rozdílné štěstí
Venku bylo chladno, uvnitř bylo také chladno. Když má člověk temné myšlenky, je lepší jít než s nimi tiše sedět. A tak jsem šla ven. Byla jsem ve své duši hluboce sklíčená. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem neměla žádné starosti, a na mnohé, kteří mě zahrnovali svou láskou a kteří jsou už tam, odkud se nikdy nevrátí---všichni do posledního. Myslím na tu dobu, kdy všechno bylo tak teplé a světlé. Procházela jsem se v příjemném domově a kolem mě tloukla vřelá srdce. A teď! V mém pokoji je chladno a pusto. Lidé jsou chladní, celý svět je chladný jako zimní den, který přikryl město. Vzpomněla jsem si na sen, který se mi zdál dnes v noci. Můj muž se vrátil a koupil mi náruč dříví. Neviděla jsem ho. Jen se postaral o dřevo a zase odešel. Sny jsou tak zvláštní. Člověk se stává znovu dítětem, raduje se z ubohých maličkostí a rmoutí se nad věcmi, které nic neznamenají. Byla jsem tak hluboce zasněná, že se mé srdce pohnulo nad skutečností, že mi přinesl dřevo. Myslím, že v tomto jednoduchém činu, ke kterému sice cítím určitou nechuť, leží hluboký výraz péče a lásky, kterou mi tím ukázal a kterou by mi jistě prokazoval, kdyby toho mrtví byli schopni. Dřevo stálo osm marek tak jako za starých časů. Je podivuhodné, že se mi do vědomí vmísila myšlenka, že jsem se ho měla zeptat, kde sehnal dřevo za tuto cenu. Na toto jsem myslela, když jsem šla městem. Zabočila jsem do ulice, která vede kolem zahrady paní Grüningové k Pipervikenu.
Na rohu, kousek pod návrším, stál žebrák. Když jsem se k němu blížila, viděla jsem, že se hned přihlásí. Měla jsem dostatek času sklonit hlavu a nasadit si výraz obličeje, se kterým člověk často chodí kolem žebráků. Lze ho nazvat občanským obličejem. Musí na něj být zvláštní pohled. Kromě žebráků ho nikdo nemůže opravdu vidět.
,,Dej mu!`` slyšíš ve svém nitru.
,,Nic mu nedej,`` umravní tě občan.
,,Dej mu,`` říká vzpomínka z dětských let. Matka i otec tě přeci ujišťovali, že dávat je správné. Četla jsi to v prvním vyprávění ve své nové obrázkové knížce.
,,Dej mu, dej mu,`` křičí srdce, ,,možná má doma čtyři hladové děti. Možná má...``
,,Nesmysl,`` říká zkušenost, ,,je to líný pes, který nic nedělá,``---,,a ještě se nechá tebou živit,`` drsně dodává občan.
A jdeš kolem se svým občanským obličejem. Já jsem šla také tak kolem pohroužená do svých smutných snů až na návrší na Bankplass. Jakmile jsem vystoupila na vrcholek, vzpomněla jsem si opět na žebráka. Prosil mě jen svýma očima. Nenatáhl ruku. Jeho obličej neměl zklamaný nebo drzý výraz, když nic nedostal, jen... Skoro bych to nazvala spokojenou rezignací, jako by chtěl říct: ,,To je přeci v pořádku.``
Mé myšlenky utekly pryč. Myslela jsem na mnoho věcí, mimo jiné na radost. Napadlo mě: Je to zvláštní. Lidé kolem mě říkají: Toto je štěstí. Já říkám: Toto je štěstí. Ostatní mi chtějí ukázat, že to, co oni považují za štěstí, je štěstí i pro mě. Já jim na druhou stranu vůbec nedokáži vysvětlit, že to, co je pro mě štěstí, je i jejich štěstí. Zkrátka---neshodneme se. A teď si chci něco přát. Nemá cenu přát si něco malého. Pokud si mám něco přát, pak si mohu zrovna přát něco velkého. Teď si tedy chci přát něco, co si myslím, že je štěstí, opravdové štěstí, takové, ze kterého bych se radovala. Myslím, že k přání patří to, že se člověk dívá nahoru, jako by věděl, že nemůže očekávat nic velkého tam, kde chodí.
A proto jsem se dívala nahoru, jako když jsem byla malá. Často jsem chodívala a zírala do nebe, dokud jsem nenarazila na zeď nebo do sloupu. A podívej se! Stejná scéna, jakou jsem zažila, se zopakovala tam nahoře. Stála jsem na žebrákově místě a viděla jsem Boha jít kolem. Jeho poprosím, pomyslela jsem si, jeho mohu poprosit o něco velkého. Ale Bůh šel dál. Šel pryč, daleko. Měl ten nejpřísnější občanský pohled. To je v pořádku, myslela jsem si. Jeho neobalamutím, zná své lidi. Ví, že sami nepřejeme druhým opravdové štěstí. Dává-li něco, dělá to z čistého soucitu. Slitovává se nad námi. Kdyby se nad tebou slitoval, vrátil by se zpět, dal by ti náhle dárek do ruky a řekl by: ,,Toto je opravdové velké štěstí. Takové, jaké Ty považuješ za štěstí.``
Otočila jsem se, šla jsem zpět a blížila jsem se k místu, kde stál žebrák. Už tam nebyl. Stál vedle malého hokynářství. Majitel právě zavíral obchod. Žebrák hrabal dlouho, dlouho ve své kapse. Jeho tvář měla důvěřivý jistý výraz.
,,Vskutku, měl by tu být. Dnes jsem neměl a nebudu mít nic víc...``
Vtom našel v kapse šilink a zaplatil. Šla jsem k němu a dala jsem mu marku. Jeho tvář vyjadřovala téměř zděšení. Díval se na mě a na marku. Nakonec si na mě vzpomněl. Zamyšleně sklonil hlavu na stranu, jako by hledal skrytou souvislost mezi sebou, markou a mnou. Zeptala jsem se ho, jestli má ženu a děti.
Ne, neměl ani jedno. Býval kdysi kominíkem. Ale kouř z komínů mu nedělal dobře. Měl z něj v hlavě divný pocit. Plánuje stát se truhlářem, jakmile bude mít dostatek ,,materiálu``. Sbírá peníze na materiál. Zeptala jsem se ho, jak dlouho už šetří. To už je dlouho. Od té doby, kdy byl kominíkem, ale nesnášel kouř z komínů... Vytáhl peněženku, která se zdála, že kdysi byla kožená, uložil do ní marku a pečlivě ji zavřel. Udělal to tak slavnostně, jako by právě umístil základní kámen velké stavby. Řekla jsem mu několik slov, se kterými by i občan souhlasil, a vrátila jsem se na návrší ponořená do svého snu. Skoro jsem zapomněla na to velké štěstí, které jsem si měla přát. Teď bych si měla vybrat, co to bude.
Za soumraku jsem šla zpět kolem téhož místa. Asi třicet kroků před sebou jsem uviděla postavu uprostřed ulice. Přesněji řečeno nedržela se prostředku cesty, ale zvláštně se pohybovala od jednoho chodníku ke druhému, jako když si děti kývají s kyvadlem. Nejprve jsem si myslela, že něco hledá, ale když jsem se k postavě přiblížila, uviděla jsem, že je to muž z návrší, který shání peníze na ,,materiál``. Ještě mě poznal. Přikývl mi s milým úsměvem. Ano, asi byl opravdu šťastný.
Musela jsem se smát. Můj smích uvolnil v mé duši blaho, které dlouho leželo zavřené. Uviděla jsem, že toto je opravdové štěstí. Nikde jinde bych ho nenašla. Ve svém nejhlubším nitru jsem děkovala Bohu, že mi dal takovou radost a šla jsem šťastná domů.