| Já | Statistiky | Archiv |
Cestopis
Navštivte www.interrail.brejlovec.net
16. 9. 2008 18:21 – Praha – Po kolejích kolem Krkonoš
Obnovené železniční spojení z Trutnova do Polska mě dovedlo k myšlence uskutečnit výlet po kolejích kolem Krkonoš za jeden den. Nicméně část trasy jsem musel po kolejích projít pěšky. To mi rozhodně neuškodilo.
V sobotu 6. 9. 2008 jsem ráno nasedl do vlaku v Nové Pace a přes Starou Paku a Jaroměř, tedy poněkud netypicky, jsem dojel do Trutnova. Krátce po mém příjezdu se tu objevil motorák z Polska řady SA 134, kterým jsem pokračoval v cestě přes Královec do Polska. Vezmu-li v úvahu, že tato trať není příliš používaná, je v celkem slušném stavu a mnohé provozované lokálky jí mohou závidět.
SA 134 v Trutnově
Delší dobu bez provozu byl jen úsek Královec - Lubawka. Do Lubawky zřejmě občas zavítá nákladní vlak. Ze stanice Kamienna Góra už vede dvoukolejná trať s provozem na obou kolejích. Ve stanici Sędzisław jsme změnili směr jízdy a náš vlak se ocitl na hlavní elektrifikované trati do Jelení Góry. Dříve bylo možné jet přímo po spojce, která je však evidentně mimo provoz.
Stanice Jelenia Góra prochází rekonstrukcí. Opravuje se budova, ale krytá nástupiště by si obnovu rovněž zasloužila. Nedivil bych se, kdyby poslední oprava proběhla v meziválečné době. Vlak směr Szklarska Poręba přijel kupodivu včas a ve voze řady Bdnu se sedělo pohodlně. Stoupání do hor bylo impozantní. Tato trať určitě snese srovnání s ozubnicovou sestrou na časké straně. Oblouky malých poloměrů v lese se střídají s vyhlídkovými úseky či hlubokými zářezy.
EP 07, Szklarska Poręba Górna
Ve stanici Szklarska Poręba Górna vlaky končí. Já však pokračuji po kolejích výš do hor na hranice s ČR. Očekával jsem, že trať bude v horším stavu. Nicméně na některých místech jsou pražce hodně prohnilé, jinde jich dost chybí. Jeden propustek je na tom opravdu bídně, až jsem se bál, že mě neunese. Asi v polovině cesty mi vypověděl službu fotoaparát, což mě moc mrzelo, protože bylo opravdu krásné počasí.
Propustek, Szklarska Poręba
Odpoledne jsem se přehoupl přes sedlo a trať začala citelně klesat. Brzy se objevila na kolejnicích malá stopa. Odhaduji to na nějakou lehkou drezínu. Trať je tedy až téměř k vrcholu z české strany průjezdná.
Před výhybnou Nový Svět se již koleje výrazně leskly. Sem muselo dojet něco mnohem většího. Byl jsem trochu překvapen.
V Novém Světě se dochovalo několik nevýrazných pozůstatků vybavení. Domnívám se, že výhybky byly dokonce přestavovány lanky ze stavědla. Na bližší průzkum již nebyl bohužel čas, protože se sešeřilo.
Když jsem v Harrachově nastupoval do vlaku, všiml jsem si letáčku, že právě tento den se uskutečnila veřejná jízda do Polska. Kdybych přišel dřív, mohl mě vlak přejet. To jsem opravdu vůbec nečekal.
Trať, Szklarska Poręba
Okruh kolem Krkonoš jsem uzavřel jízdou vlakem přes Tanvald a Železný Brod do Staré Paky. Doufám, že jednou budu mít možnost celou tuto trasu zvládnout vlakem. Předem děkuji všem, kteří o to usilují.
13. 7. 2008 18:44 – Kanín – Další cesta do Polska
V krátké době jsem podnikl další cestu do Polska. Letos po několika desítkách let opět vyjely osobní vlaky z Trutnova do Lubawky, a proto jsem se rozhodl navštívit město Jelenia Góra v Dolním Slezsku.
A bylo to dobré rozhodnutí. Město samo má co nabídnout - náměstí a blízké okolí tvoří cenný soubor převážně barokních staveb a pozornost si zaslouží také zdejší kostely. Kostel sv. Kříže podle mého názoru nese trochu podobné rysy jako Frauenkirche v Drážďanech. Ani se moc nedivím, protože tento kraj ve své historii má s Německem mnoho společných míst. Na hřbitově okolo kostela jsou krásné barokní pohřební kaple, které by si zcela jistě zasloužily opravu a ochranu před vandaly. Byl bych velmi nerad, kdyby je postihl smutný osud našeho Betléma.
Cesta vlakem nebyla jednoduchá. Po několika dnech provozu těchto vlaků stále není jasné, jak má správně probíhat prodej jízdenek, ale průvodčí na obou stranách byli velmi milí a ochotní, takže snad všichni dojeli tam, kam si přáli.
20. 6. 2008 15:14 – Opatovice nad Labem – Přes tři země
Před čtrnácti dny jsem uskutečnil pozoruhodnou cestu, která vedla přes tři země - Česko, Polsko a Německo. Vlakem jsem přijel do stanice Černousy, která leží těsně u hranice s Polskem. Trať sice do Polska pokračuje, ale jezdí po ní pouze nákladní vlaky. Ovšem nevidím moc důvodů, proč by tam měly jezdit i osobní vlaky, ale až jednou budeme mít spoustu peněz...
Pěšky jsem pokračoval do vesnice, která se jmenuje Ves. Mimořádně zajímavou památkou v této obci je pozdně gotický kostel sv. Vavřince. Ve srovnání s mnoha ostatními stavbami ve Vsi je ještě v dobrém stavu. Všude je vidět, že jsme v chudém kraji. Jen některé domy jsou dobře udržované jako chalupy měšťáků.
Krásnou pěšinou podél potoka ve smíšeném lese s mnoha duby a buky jsem došel do vesnice Andělka, kde jsem překročil hranice s Polskem a zamířil jsem k hranici s Německem přes obce Lutogniewice a Krzewina. Ukázalo se, že hranice tu není tak ostrá. Například architektura domů má mnoho společného s českým a německým příhraničím. Mnohé vesnice ve všech těchto státech ostatně založili Lužičtí Srbové.
Na nádraží v Krzewině Zgorzelecké jsem po pěti kilometrech cesty přes Polsko přešel do Německa, kde přímo navazuje město Ostritz, které má hlubokou křesťanskou tradici díky klášteru. Ten jsem však viděl až při cestě domů z vlaku. I zde jsem se cítil trochu jako doma - naše minulost je bohatě propletená.
Do vlaku jsem nastoupil ve stanici Krzewina Zgorzelecka. Ve skutečnosti je to nádraží pro Ostritz, které se v poválečných dohodách ocitlo na území Polska. O pár kilometrů jižněji se nachází obrovské ložisko uhlí, za které Polsko bylo jistě velmi vděčné. My už o něco méně, protože kyselé deště díky zdejší elektrárně těžce poškodily naše lesy. Jsem rád, že je to již minulost.
Bylo to tedy nenáročný, ale mnohokulturní výlet. Je moc dobré, že teď všichni patříme k sobě, protože jsme v EU. Doufám, že v tom je naše budoucnost.
25. 11. 2007 18:31 – Nová Paka – Sen
Dnes v noci se mi zdál zvláštní sen. Vrátil jsem se v něm do psychiatrické kliniky na Karlově, kde jsem letos na jaře prožil svým způsobem dva měsíce, naštěstí ne jako pacient.
Člověk vstupuje ,,na oddělení`` zvláštně - jako návštěva i jako pacient. Vnější a vnitřní svět oddělují zamčené dveře, které otevírá sestra na požádání. Důvody jsou překvapivě dva: aby nikdo neutekl a aby se nikdo nedostal nekontrolovaně dovnitř. Pacientům se pochopitelně zdůrazňuje, že druhý důvod je důležitější, ale každý ví své. Domnívám se (hlavně na základě vlastní zkušenosti), že většina lidí ,,venku`` netuší, co jsou zač ti uvnitř. Zkuste se zeptat jen tak někoho cizího, proč se na psychiatrii zamykají dveře. Nejspíš bude převládat odpověď: ,,Aby nikomu neublížili.`` Většinou je to naopak: Aby neublížili sobě.
Jedna věc je však moc zvláštní a v mém snu jsem ji cítil velmi silně: Většina pacientů je tam dobrovolně a má právo léčbu ukončit kdykoliv. Těžko se to chápe, ale většina se vzdává své svobody a zůstává. Nicméně konkrétní poměry jsou odlišné na každém oddělení.
Závěrem nechám otevřenou otázku: ,,Co je důležitější: Lidská svoboda nebo lidský život?``
4. 11. 2007 18:56 – Velký Osek – Frykulíni
Nedávno jsem se naučil nové slovo: Frykulín. Vzniklo ze tří anglických slov free, cool a in. V nedělním vlaku do Prahy jich je víc než dost. Asi budu muset jezdit dříve nebo později, abych se jim vyhnul.
Co je charakterizuje? Pořádně prořízlá pusa. Vydrží hodiny mlít o kdejaké hlouposti. Čím hloupější, tím užvaněnější. Co z nich jednou bude? Budou celý život tak strašně ,,volní``? Jejich masky jsou nicméně průhledné. Mnozí jsou jen nezralé osobnosti, které si neví rady se životem. Paradoxně se tak chová stále vější množství mladých žen. Sprostá slova, nadávky a hrubá řeč z jejich úst zní dvojnásobně ošklivě. Skoro začínám mít pocit, že na Matfyzu žiju v trochu jiné realitě.
Perník 9. ledna 2008 – 22:35
Perník, pokud budeš jezdit dříve, tak budeš asi jezdit se mnou :-). V poslední době se mi tohle už tolik nestává (možná to od té doby co mám notebook a jsem zabrán do práce nevnímám). Pokud vím, tak nejhorší je na tohle úsek Ostroměř -- Hradec Králové a také občas Brno -- Česká Třebová. Neměj strach, sice jich je kolem nás dost, ale i tady v Brně je pár nás "normálních".
Reagovat
29. 9. 2007 17:47 – Poděbrady – Úvaha
Včera pozdě večer jsem si vzpomněl na jednu historku o učiteli filozofie:
Učitel filozofie chce na přednášce studentům ukázat, jak je důležité rozmyslet si žebříček hodnot. Na stole má prázdnou sklenici, která představuje život. Nejprve do ní vloží velké kameny, které symbolizují lásku k partnerovi, děti a životní víru. Do zbylých míst hází menší kamínky, které představují například přátele, dovolenou, cestování či kulturu. Nakonec nasype do sklenice písek - zábavu a malichernosti. Výklad zakončí výrokem: ,,Budete-li postupovat opačně, velké kameny se vám do sklenice nevejdou.``
Na konci přednášky přijde ke stolu student a nalije do plné sklenice pivo se slovy: ,,Ať je váš život plný jakkoliv, pro pivo se místo vždycky najde.``
Nepřímo, nějakou asociací, jsem najednou začal přemýšlet o tom, jaké to je dělat něco pro druhé. Ostatně výše přednášející filozof řadí mezilidské vztahy mezi velké kameny. Práce pro druhé se obecně řadí mezi prospěšné činnosti, ale když přijde řeč na odměnu, najednou je spíš ticho. Lidé, kteří vykonávají jako svou práci službu druhým, bývají často platově podhodnocení. Myslím, že jsem pochopil důvod: Tito lidé nehledají odměnu v penězích. Důkaz je sporem - nedovedu si představit nikoho, kdo by to dělal kvůli materiální odměně.
Sám jsem si to mnohokrát vyzkoušel. Není tajemstvím, že si přivydělávám doučováním středoškoláků. Sice si sám mohu určit, kolik korun chci za hodinu, ale v praxi se musím spokojit s málem, protože moje práce většinou nepřináší viditelné výsledky. Z propadlíka jedničkáře neudělám, přestože by si to většina rodičů tajně přála. Od studentů se většinou nedočkám ani základní spolupráce, a tak jsem si postupně musel vypracovat metody, jak je donutit něco dělat. Výsledkem mnohahodinového snažení je tedy alespoň to, že se udrží na škole a získají lepší vzdělání. A to je dobře, i když to už se ke mně nedonese.
V osobním životě je to jiné. Někdy se dlouhou dobu snažím a výsledky nejsou žádné, jindy stačí jen málo. Tady je možná kořen mnoha neštěstí v leckerých vztazích - nedostatek pozornosti. Je zvláštní, že v naší společnosti je toto tak velký problém, když naše kultura stojí na křesťanských kořenech. Křesťanství je hotový přeborník ve vyslovování slova láska (teď jsem si uvědomil, jak blízko je toto české slovo k norským slovům elskov a å elske, což je pozoruhodné), a přesto to v praxi tak zoufale neumíme. Již před dlouhou dobou jsem se rozhodl uskutečnit v tomto směru návrat ke kořenům, ale jde to jen těžko. Nezdá se to. A tak všem čtenářům vzkazuji, že je možné, že vás miluji víc, než si myslíte, a vybízím vás, abyste mi dávali dostatek příležitostí něco pro vás udělat.
10. 9. 2007 8:21 – Nová Paka – Sen o Libici
Před několika dny jsme s Janou navštívili Libici nad Cidlinou, kde prožil své dětství Vojtěch Slavník, můj patron. Byl jsem příjemně překvapen, že rodniště jedné z největších osobností našeho národa je takový zapadákov, kde se zastavil čas. Slavníkovské hradiště je však krásně udržované, a tak jsem si mohl na chvilku (protože byla hrozná zima) tiše vychutnat dobu před jedním tisícem let.
Mimo jiné nás napadlo, jak by to tu asi vypadalo, kdyby tehdá Slavníkovci převálcovali Přemyslovce. Doma jsem prohnal skenerem turistickou mapu a trochu jsem se zasnil v programu GIMP. Výsledek je tady:
Nejvíc se mi líbí, že bych to měl z Nové Paky jen něco málo přes hodinu cesty vlakem do školy. A hned vedle nádraží. Pár kroků ke katedrále...
9. 9. 2007 13:18 – Nová Paka – Jan Kjærstad: Tegn til Kjærlighet (Znak k lásce)
Nedávno jsem přečetl již zmíněnou norskou knížku Tegn til kjærlighet (Znak k lásce). Hlavní hrdinka Cecilia léta hledá písmo, které by přineslo samo osobě novou hodnotu, které by dokázalo probudit k životu, procítit příběh naplno. Díky drobné dopravní nehodě se postupně seznámí s Arthurem, který jí dá to, co hledá - lásku a příběh. Cecilie spojí dohromady lásku, krásný příběh a písmo a vznikne tak kniha The Lost Story, která po svém vydání způsobí velkou senzaci po celém světě. S tímto vnějším úspěchem přichází velká vnitřní ztráta. Arthur je připraven o kus sebe a zvolna umírá. Nakonec není jisté ani podstatné, zda opravdu zemře, ale Cecilia je motivovaná k ještě většímu úsilí o životadárný ,,font`` a po dlouhé tvrdé práci vytiskne The Lost Story na ruční papír v té největší kráse, která skutečně dává život - znaky vedoucí k lásce. Zcela vyčerpaná přiloží listy papíru na Arthurovo tělo a upadá do hlubokého spánku. Když se probudí, Arthur je pryč, její byt je vykradený, záloha zázračného písma neexistuje. Cecilia odlétá z Gardermoenu hledat svou lásku kamkoliv.
Když si zpětně pročítám předchozí odstavec, uvědomuji si, že toto vůbec knihu nevystihuje. Takto by mohl být popsán i libovolný román z červené knihovny. To však v rozhodně není tento případ. Kniha je plná krásných mezilidských vztahů, úvah o umění a neuvěřitelně nápaditá v přirovnáních a odkazech na světové umění všech období. Jan Kjærstad krásně ukazuje, jak široké má znalosti literatury, hudby, typografie od Egypta až po současnost.
Cecilia miluje typografii. To se mi líbí, protože již několik let používám k sazbě textů profesionální program TeX, který uživatele vede ke kráse. Na samém konci knihy se píše, že kniha The Lost Story měla velký úspěch, i když byla následně vysázena běžným písmem. Jak moc nás tedy ovlivňuje písmo? Myslím si, že už dokážu poznat dobrou sazbu od špatné a cítím rozdíl v požitku z četby.
31. 8. 2007 20:00 – Dvůr Králové nad Labem – Mrtvola
Cestou z Prahy náš vlak zastavil v Běchovicích. Po několika minutách přišel pan průvodčí a omluvil se nám, že budeme mít zpoždění, protože v Úvalech vlak přejel člověka. To je samo o sobě docela dobrý důvod ke smutné náladě. Mnohem více mě rozesmutněla reakce spolucestujících - vzduchem létaly nadávky do debilů a kreténů. To snad všichni zapomněli, že nějaký kilometr před námi kdosi teď tragicky zemřel? Ať už náhodou, nebo vlastní rukou, obojí je moc smutné.
Kousek před Úvaly jsme projeli kolem lidí, pro které zbyla nejhorší práce - fotograficky dokumentovali drobné zbytky člověka v kolejích a sbírali je do pytle. Z jednoho lidského života se stala minulost. Nejen hmatatelně, ale i v očích veřejnosti.
15. 7. 2007 15:45 – Před Oppdalem – Ovečky
Rozhodli jsme se poslední dvě noci strávit na jednom místě. Už jsem příliš uchozený a sbírám síly na zítřejší dlouhou cestu k nádraží. Občas nás tu navštěvují ovečky.
Překvapilo mě, že i v nepříliš příznivém počasí lze zvládnout poměrně dlouhou trasu v celkem suchém stavu. Ovšem těch deset dní v horách je tak na hranici mých sil.
Ve volných chvílích čtu knihu Tegn til kjærlighet od Jana Kjærstada. Kromě stručného životopisu o něm nemám vůbec žádné informace. Teprve teď si uvědomuji, jak velký vliv má na člověka kritika. Musím svůj pohled na tuto knihu postavit výhradně na své zkušenosti. Vím jen to, že Kjærstad dostal za svou třicetiletou autorskou činnost několik významných ocenění, ale to je tak vše.
Kniha je (alespoň v části, kterou jsem přečetl) velmi nápaditá a napsaná zajímavým stylem. Hlavním tématem je (již podle názvu) láska a současně posedlost ,,znaky``. Hlavní hrdinka Cecilia je téměř od narození okouzlená písmeny, která svým způsobem ovlivňují její život. V knize se objevují, pro Norsko tak typické, jednoduché filozofické otázky, na které nelze snadno odpovědět.
K písmu mám také osobitý vztah. Mám moc rád své ruční písmo. Pokud se mám podepsat na důležité dokumenty nebo třeba v bance, používám celé jméno Vojtěch Hrubý. Rád se na svá písmena dívám. Jsou dost neučesaná. Poznávám v nich svůj složitý život. V písmu je skryto tolik věcí.
Píšu-li na počítači, pak nedám dopustit na písmo Computer Modern, které vzniklo na počátku osmdesátých let a bylo připraveno s takovou pečlivostí, že ho není snadné překonat. Zatím obě knihy, které jsem vytvořil, byly vysázeny tímto písmem a v budoucnu mu zůstanu věrný.
11. 7. 2007 19:15 – Storvatnet – Sedmý den
Po dvou dnech deště se počasí výrazně zlepšilo. V podstatě je ideální - neprší, není vedro, slunce nepálí, lehce vane vítr. Kéž by bylo takové počasí po celé léto.
Na Dovrefjellu nejvíc obdivuji tvary údolí. Voda a ledovec zde vytvořily nádherné dílo - od jemných potůčků v trávě přes skalnaté strže po táhlá široká údolí ve tvaru písmene U. Když se objeví slunce, mají tvar Ů.
Jen jedna věc mě tolik trápí. Chtěl bych tu mít svou přítelkyni. Chybí mi její náruč.
10. 7. 2007 13:25 – Åmotsdalshytta – Web 2.0
Stále prší. Včera jsme v silném lijáku prošli celé údolí Svånådalen a v posledních silách jsme se utábořili na prvním vhodném místě. Mám takový pocit, že jsme tu spali již před dvěma lety, ale kdo ví.
Podle krátkého článku v Morgenbladu dnes žijeme v době ,,Web 2.0``. Internet dostal novou podobu. Donedávna byli uživatelé pouze v roli příjemců, dnes obrovské množství lidí tvoří. Nejznámějším projektem je encyklopedie Wikipedia, existuje nespočet blogů a diskuzních fór. Bohužel tento ,,rozkvět`` internetu přináší vedlejší účinky - pokles kvality.
Bez nejmenších pochyb dramaticky klesla jazyková úrovň. Shoda podmětu s přísudkem pro stále větší část lidí není závazná. Mnozí si své příspěvky nejspíš ani nepřečtou, protože po sobě běžně zanechávají nedokončené věty nebo vynechávají důležité větné členy.
To jsou jen povrchové škrábance. Postupně upadá obsah. Myslím si, že ztrácíme schopnost rozlišovat mezi názorem a soudem (ostatně toho jsem si všiml už dávno - synonyma nemají stejný význam, každé slovo je originál). Ve svém Cestopise se snažím psát své názory, doslova: ,,Jak na věci nazírám.`` Soud je mnohem hlubší a komplexnější. Aby člověk mohl vyslovit zodpovědně soud, musí mít podstatně větší znalosti a také se musí pokusit o nezaujatost. To je často nad mé síly.
Nevím, jak to bylo dříve, ale dnes lidé často soudí a mají k tomu velkou hlásnou troubu - internet.
7. 7. 2007 18:50 – Reinheim – Třetí den
Dnes tu bylo opět plno zvířat. Nebezpečné moskuse jsme sledovali jen z uctivé dálky. Nepřál bych si potkat takovou horu masa na cestě. Poštěstilo se mi také zahlédnout malé zvířátko na hranici křečka a morčete, které hezky fofrovalo po pěšině.
Kousek před horskou chatou Reinheim jsme postavili stany. Jsem vděčný, že si mohu zase lehnout, protože mě bolí záda. Nejsem zvyklý na zátěž, protože jsem strávil půl roku nad bakalářskou prací.
Člověk si tu připadá tak maličký. Kam oko dohlédne, jsou všude skály, kamení a lišejníky. Stopy civilizace jsou velmi malé. Zde končí všechno idealistické snění. Smysl svému životu můžeme dát jen my. Sami o sobě jsme jen nepatrnou částí světa.
7. 7. 2007 9:14 – Kongsvoll – Druhý den
Každý si užil Oslo po svém. Já jsem okamžitě zamířil do knihkupectví a vybíral jsem si něco ke čtení (jako vždy za 99 korun). Tentokrát zvítězil Jan Kjærstad, tak jsem zvědavý.
Následovala Národní galerie. Sál s obrazy Edvarda Muncha je opravdu působivý. Norové mají být na co hrdí. A navíc nevybírají vstupné.
Pokračoval jsem přes několik fotozastávek na Karl Johans gate a koupil jsem si pořádnou zmrzlinu. Také jsem prolistoval nové číslo Morgenbladu.
Ihned po nástupu do vlaku jsem se dal do čtení. Paní, která seděla vedle mě, si na notebooku pouštěla nějaký stupidní horor, já jsem četl článek, který byl mnohem děsivější. Čína tiše kolonizuje Afriku. Někteří Afričané s láskou vzpomínají na Angličany a Francouze. Tohle je mnohem horší.
Večer nás nad Kongsvollem navštívili fjellští divocí koně. Bylo to trochu děsivé setkání, takže jsme je raději odehnali, aby se šli pást o kus dál.
5. 7. 2007 23:30 – Movatn – První den
Let do Oslo nebyl úplně bez turbulencí, ale s trochou Kinedrylu se to dalo přežít. Večer jsme si našli příjemné místo na spaní u jezera Movatn severně od Oslo. Provoz na blízké trati je docela čilý, tak aspoň nezaspíme.
29. 6. 2007 14:04 – Ždiar – Tatry
S Janou a s Jendou jsme se rozhodli oslavit konec semestru krátkým výletem do hor.
Včera jsme přijeli na Slovensko vlakem EC Košičan, a tak jsem mohl sledovat celou cestu za světla z okna vlaku. Byl jsem velmi mile překvapen, jak postupuje obnova našich železničních tratí. O to větší šok mě čekal po příjezdu na Slovensko. Před Žilinou roste hypertrofovaná dálnice, která zcela zásadně narušuje krajinu údolí Váhu. To nelze nazvat jinak než přírodním vandalstvím. V některých místech dálnice vede na vysokých podpěrách na úbočí kopců, aby snad byla všem co nejvíce na očích. Vrcholem všeho je snad záměrně zářivě žluté zábradlí.
Pod Tatrami si už auta vesele jezdí 130 km/h, zatímco vlak EC se spokojeně šine svou osmdesátkou. Na trati nejsou vidět naprosto žádné úpravy, které by vedly ke zvýšení rychlosti. Jedinou výjimkou je stanice Poprad-Tatry.
Po takových zkušenostech již vychřicí vykácený pruh lesa působí jen jako malicherná hříčka přírody.
Autobusem jsme odjeli do Ždiaru a dlužno říct, že řidič s námi jel jako... jako... no prostě jako autobusák. Alespoň jsme tak přijeli o čtvrt hodiny dříve, než jsme očekávali. Vesnička je, zdá se mi, v posledních letech zasažena výrazným přílivem kapitálu. Rostou nové víceméně nevkusné domy a současně lidová architektura bezútěšně chátrá. Za chvilku možná zmizí úplně. Hned vedle našeho privátu stála silničářům v cestě roubená chalupa. Neváhali, vzali motorovou pilu a překážející roh domu uřízli. Vždyť je to tak snadné.
Dnes jsme si vyšli na hřbet na protější straně údolí, abychom se rozhlédli po krajině a na Belianské Tatry. Tolik krásných orchideí jsem ještě nikdy neviděl. Kéž je neotráví všudypřítomná auta.
27. 6. 2007 7:46 – Nová Paka – Životní zkouška
Včerejšek patří mezi nejdůležitější dny v mém životě. Dohrabal jsem se k bakalářské zkoušce a úspěšně jsem ji složil. Nebyl to kdovíjaký výkon, na druhou stranu jsem měl po celé studium překážek víc než dost. Myslím si, že jsou podstatně významnější věci v lidském životě než známka z fyziky.
Největší váhu přikládám vztahům s lidmi. K čemu je dobrý fyzik, kterého nemá nikdo rád. Jsem šťastný, že mám skvělou přítelkyni, která mě miluje a kterou miluji já. Jsme spolu již půl roku a je nám krásně. I přes všechny nepříjmnosti ve škole to byl zatím nejkrásnější půlrok v mém životě. Zvládli jsme společně překonat tolik překážek a nesnází, na které bych sám sotva stačil.
Děkuji tedy všem svým blízkým - Janě, celé rodině a přátelům - že mě neopustili v těžké době a pomohli mi dostat se o velký kus dál.
8. 5. 2007 11:30 – Trutnov – Šneček
Můj život v poslední době připomíná úděl šnečka. Celý svůj domeček nosím na zádech. Mám ve svém batohu vše, co potřebuji k životu. Bydlím současně v Nové Pace, v Praze a v Trutnově. Nemohu si dovolit nic nechat na jednom místě, vše musí putovat se mnou. A tak se v mém malém batohu našlo místo jen pro několik k životu nezbytných věcí.
Stěžejním bodem mé výbavy je počítač. Mám v něm rozpracovanou svou bakalářskou práci, všechny internetové projekty a také uložené některé své knihy - naposledy přibyla TeXbook nepostradatelná pro sazbu textů.
Léky. Není co dodat. Už je jich pořádný balík.
Sešity a tužky.
Peníze.
Pyžamo. Ostatní oblečení mám jen to, co nosím na sobě. Jedno tričko, jeden svetr, jedny kalhoty. Tam, kam přijedu, své věci si vyperu.
To vše mě následuje na každém kroku.
11. 3. 2007 7:09 – Lyon Part Dieu – Lyon
Poslední tři dny jsem strávil v Lyonu ve Francii. Právě odjíždím vlakem do Ženevy, takže nezbývá než hodnotit.
Hlavním cílem mé cesty byla návštěva mé kamarádky Martiny. Toto setkání bylo velmi příjemné a povedené. Je úžasné, že dnes máme možnost tak snadno cestovat po celé Evropě. Konečně se tyto možnosti otevřely i pro relativně málo bohaté lidi.
Lyon rozhodně nepovažuji za velkou perlu historie a architektury, ale má svůj charakter, za který si jistě zaslouží ochranu UNESCO. Gotická katedrála St. Jean stojí za vidění a má velmi příjemnou katolickou atmosféru, kterou v Česku nacházím jen zřídka.
Pro Lyon jsou typické takzvané trabulos - staré městské domy s maličkými průchozími dvorky. Martina mě několika takovými provedla. Procházeli jsme temnými úzkými chodbami od jednoho dvoru k druhému. Vstupy do těchto ,,systémů`` jsou zcela nenápadné a skryté mezi četnými obchůdky a hospůdkami. V trabulos jsem cítil přítomnost gotiky a renesance a tajil se mi dech z těsné blízkosti jejich obyvatel. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem v trabulos nefotografoval, přestože k tomu svou poetickou náladou přímo vyzývaly. Nechtěl jsem rušit.
Díky Martině a pobytu ve Francii jsem dostal příležitost znovu přemýšlet o svém vztahu k ostatním kulturám. Stále nemám jasnou odpověď, ale v současné době mám chuť se vzdálenějším kulturám vyhýbat. Pokud si zalezu do svého koutku a nebudu cizím překážet, pak snad nic nepokazím.
11. 2. 2007 20:07 – Basel – Koncert
Celý dnešní den byl jeden dlouhý koncert. Začal jsem hned ráno bohoslužbou v překrásném Münsteru v Basileji. Základy chrámu pocházejí už z devátého století, dokončen byl v 15. století. Nese v sobě velký kus románského i gotického stylu. To mu dává osobitý nezaměnitelný charakter. Během bohoslužby náhle vysvitlo dopolední slunce a zářilo gotickým oknem přímo na mou hlavu. Mé srdce se zahřálo.
Po poledním odpočinku jsem vyrazil do úzkých uliček města fotografovat. Světlo bylo sice dost mizerné, občas přišel i liják, ale nic takového nemohlo zkazit nádherný dojem z tohoto města. Na mnoha domech jsem nalezl pamětní desky s nápisy: ,,V tomto domě v roce 13.. pobýval...`` Z každého koutu dýchá historie.
Večer jsme se s bráškou vypravili na varhanní koncert do Münsteru. Varhaníkovi bylo jen o šest let více než mně, ale měl už za sebou oslnivou kariéru v mnoha zemích Evropy. Poslechl jsem si špičkové podání jak Bacha tak několika děl současných francouzských autorů. Jeho hra mě tak oslovila, že jsem najednou dokázal porozumět i těžko pochopitelným moderním skladbám. Tobias Willi tedy změnil mé hudební vnímání. Děkuji mu.
10. 2. 2007 11:52 – Mulhouse – První výlet do Francie
Dnes jsem poprvé navštívil Francii. Po dlouhé době jsem si znovu hluboce uvědomil, jak důležité je ovládat jazyk, kterým se kolem mě mluví. Z francouzštiny neznám skoro nic, do určité míry se alespoň orientuji v psaném textu. Těžko se mi navazuje kontakt s místními. Byl jsem na nákupu v malém obchůdku se sýry a zjistil jsem, že angličtina mi nepomůže. Naštěstí jsem blízko hranic s Německem a Švýcarskem, takže jsem mohl mluvit německy. Lepší než nic.
Ale mám se tedy naučit francouzsky? Mylhúzy jsou hezké město, ale francouzská atmosféra mě nenadchla. Kéž by to bylo tím, že se v posledních dnech necítím dobře. Těžko tu snáším menšiny. Cestou jsem potkal několik docela neodbytných žebráků - všichni černí. Nejhorší je, že jedna z nich si během žebrání vyřídila hovor mobilním telefonem. Takový mobil bych si opravdu dovolit nemohl. Jsem jen turista z Východu.
Odpoledne si chci prohlédnout Basilej. První dojem ze Švýcarska byl mnohem lepší. Nepředpokládám, že bych byl zklamán. Švýcaři mi připadají mnohem přátelštější, ale může to být jen zdání.
28. 1. 2007 12:13 – Nová Paka – Mnemotechnická pomůcka pro Chvostu
Těsně před zkouškou z termodynamiky a statistické fyziky u pana doc. Chvosty mě napadla hezká pomůcka, jak si zapamatovat, že přirozené proměnné Gibbsova potenciálu G jsou tlak P a teplota T. V norštině se ,,jít po špičkách`` řekne
å gå på tå.
Tady máme všechna potřebná písmenka ve správném pořadí.
Mimo úspěchů při zkouškách jsem byl úspěšný také v rozboru krve. Zatím poslední rozbor dopadl naprosto famózně. Přes všechny problémy a spousty léků, kterými se neustále živím, jsem dosáhl perfektní vyrovnanosti. Důkazem je zpráva z jičínské nemocnice.
16. 12. 2006 15:18 – Wien – Andy Warhol a Franz Gertsch
Dnes jsem navštívil dvě výstavy ve vídeňské Albertině. První z nich byla věnována dílu Andy Warhola ze sedmdesátých a osmdesátých let nazvaná Popstars. Vystaveny byly uhlové kresby portrétů slavných hvězd populární hudby - Mick Jagger, Beatles, Michael Jackson, ale objevil se tu i Gerard Depardieu. Všechnu tvorbu spojovala stejná technika práce. Warhol nafotil portréty fotoaparátem a promítal si je na stěnu. Na zavěšeném papíře zakreslil hlavní linie tváří. Ke kresbám byly připojeny nezvykle moudré a poučné Warholovy citáty o populárních hvězdách.
Jeho portréty ztrácí vlastní identitu stejně jako samy hvězdy. Stávají se pouhou projekcí přání a vizí svých fanoušků a obdivovatelů. Z jejich tváří zbývají jen odlesky světla reflektorů a fotoaparátů. Všiml jsem si, že všichni mají stejný úsměv, stejný výraz ve tváři. Během své kariéry se naučili tvářit podle své fotografie. Nikdy nebudou tak dokonalí jako jejich obrazy, nikdy nebudou šťastní, ale nakonec budou všichni stejní profesionálové umělého úsměvu.
Warholova práce se omezuje pouze na linie zakreslené podle fotografie. Lze to ještě vůbec považovat za umění? Spíše ano, protože do svého obrazu dává kus sebe, svůj názor, i když jeho práce působí dost jednoduše.
Franz Gertsch pro mě znamenal velké překvapení. Jeho práce měla s Warholem společnou inspiraci ve fotografiích. Gertsch na základě zcela obyčejných jednoduchých fotografií vyvořil sérii hyperrealistických maleb a dřevorytů doslova ,,mamutích`` rozměrů. Některé obrazy přesáhly šířku pěti metrů. Také on promítal diapozitivy jako předlohu pro svou práci. V malbách dosáhl neuvěřitelného přiblížení realitě, možná ji dokonce i přesáhl. Propracovanost obrazů snad již překračovala možnosti vnímání lidského oka. V dřevorytech zase vypracoval novou techniku. Podle promítnuté desky vyťukal do velké dřevěné desky malé prohlubně, do kterých se nedostala při tisku barva. Takto vznikly působivé obrazy přírody a portréty.
I zde mě trápí otázky. Jeho obrazy byly nesporně působivé, ale čím si mě získaly? Svým enormním formátem a nezvyklou propracovaností. To mi však při hodnocení umění příliš nestačí. Od uměleckého díla očekávám, že mi přinese více než pouhou realitu. Na detailní pohled do přírody a tváří mi stačí fotografie nebo vlastní oči. Nemyslím si, že by bylo v dnešní době potřeba suplovat úlohu fotografie. Chvílemi mi bylo skoro líto, že Gertsch věnoval svému dílu tolik práce a přinesl mi tak málo. V tomto srovnání mi Warhol přinesl mnohem více.
Celková atmosféra v Albertině a v předvánoční Vídni byla výborná. Snad jen v centru města bylo příliš mnoho lidí, ale to už k této době patří.
1. 12. 2006 13:54 – Praha, MFF UK – Thoriumeventyr (Thoriová pohádka)
Včera mě v Aftenpostenu čekaly tři články na stejné téma - thorium. Norové milují pohádky. Oblíbili si oljeeventyr (ropná pohádka). Posledních padesát let vývoje Norska díky ropě skutečně připomíná pohádku. Někteří se domnívají, že Norsko čeká další pohádka, tentokrát thoriová.
Thorium 232 je radioaktivní kov, který má provázané rozpadové řady s uranem. Má však dosti odlišné vlastnosti. Mimo jiné má podstatně delší poločas rozpadu a nelze z něj jednoduše vyrobit bombu. To z něj dělá dobrého kandidáta na bezpečnou energetiku. Vědci v CERNu se touto možností zabývají již řadu let a v současné době se domnívají, že vyřešili všechny podstatné problémy spojené s touto technologií.
Jak by to mělo fungovat? Z urychlovače necháme vyletovat částice, které budou tříštit jádra olova. Vzniklé neutrony budou pohlceny thoriem 232 za vzniku uranu 233, který se bude štěpit podle vlastní rozpadové řady při uvolnění značného množství energie, které výrazně převyšuje množství energie spotřebované urychlovačem.
Taková technologie je velmi bezpečná, protože se v soustavě nevyskytuje nadkritické množství uranu, a proto nemůže dojít k neřízené řetězové reakci a k výbuchu. Pokud nastane jakýkoliv problém, urychlovač jednoduše přestane posílat do reaktoru částice a reakce okamžitě vyhasne. Další významnou otázkou je radioaktivní odpad. Autoři projektu tvrdí, že díky silnému ostřelování neutrony se ve vyhořelém palivu nebudou vyskytovat radioaktivní izotopy s velmi dlouhým poločasem rozpadu, jako je tomu v případě klasických jaderných elektráren. Na tuto otázku jsem se ptal v Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK a nedostal jsem jednoznačnou odpověď. Je málo pravděpodobné, že bychom již znali dostatečně přesně všechny vlastnosti produktů této reakce a mohli tak určit jejich účinné průřezy a tím i reálné složení odpadu z thoriové elektrárny.
Jak to souvisí s Norskem? Norští vědci si uvědomují, že Norsko trpí vážnými energetickými problémy, protože není soběstačné a dovoz elektřiny bývá leckdy problematický. Ve hře je několik možností - od plynových elektráren přes alternativní obnovitelné zdroje až po thoriovou elektrárnu. Právě Norsko má velmi dobré podmínky pro takový projekt. Na jeho území se nachází možná až 20% využitelných světových zásob thoria (cca 170 tisíc tun). Dále mu v budoucnu hrozí energetické a ekonomické problémy způsobené vytěžením ložisek ropy. Norsko je dostatečně bohaté, aby si mohlo podobný projekt dovolit. Výstavba prototypu by měla stát přibližně pět miliard NOK, což považuji za dost podhodnocený odhad. V neposlední řadě má několik politických výhod. Tuto technologii vítá Fremskrittspartiet, která se pravděpodobně stane vítězem příštích voleb do parlamentu. Navíc Norsko není členem Evropské unie, která se spíše přiklání ke konvenčním jaderným elektrárnám.
Nakonec je to zajímavá shoda okolností, že právě Norsko má takový zájem o využití thoria. Thorium bylo poprvé identifikováno ve Švédsku a bylo pojmenováno podle staroseverského boha Thora, který je mimo jiné vládcem počasí. Kam hodí své kladivo, tam udeří blesk.
13. 11. 2006 18:51 – Pardubice – Karin Fossum - Jonas Eckel
,,Jmenuji se Jonas Eckel. Eckel s c a k.``
Tuto větu Jonas říká vždy, když se má představit. Jeho jméno se v norštině vyslovuje stejně jako ,,ekkel``, což znamená hnusný. Původně si své jméno chtěl nechat změnit, ale nakonec se rozhodl ponechat si ho. Líbí se mu, když se lidé nad jeho jménem tak pozastavují. Připadá si, že je někým větším. Pracuje ve skladu jednoho velkého obchodního domu. V práci jednou potkává Lillian Ask, se kterou se blízce seznámí a kterou si vezme za manželku.
Lillian je stejně obyčejná osobnost jako Jonas. Pracuje v pražírně kávy, umí uvařit skvělou kávu, ráda pije alkohol, čte průměrné dámské časopisy a dívá se na televizi. Je ráda, že našla muže, který o ni má tak velký zájem.
Jonas si představoval, že manželství s Lillian přinese do jeho života klid a pohodu. Byl zvyklý silně používat svůj rozum. Všechny kroky ve vztahu s Lillian zvažoval především racionálně. Pokoušel se záměrně budovat dobrý vztah. Ukázalo se, že to není správná cesta. Ze svého vztahu vytěsnil cit. V podstatě se s ní pokoušel manipulovat tak, aby se chovala podle jeho představ. Taková snaha nikdy nevede k dobrému cíli, protože s živými bytostmi takto jednat nelze. Lillian ho celkem logicky vždy zklamala. Nedokázal projevit dostatek empatie a vcítit se do ní.
Vinit z rozpadu vztahu pouze Jonase by bylo pravdě velmi vzdálené. Lillian byla naopak zcela impulzivní a postrádala soudnost ve svém jednání. Nedokázala najít míru v nakupování, v pití a v nezdravém čtení dámských časopisů. Žila svůj život, ve kterém pro Jonase nebylo vhodné místo. O svého manžela nejevila žádný skutečný zájem.
Postupně nedokázali nejen žít spolu, ale ani žít vedle sebe. Jonas se pokusil vyléčit vztah společnou týdenní cestou k moři do Portugalska. Doufal, že jim odpočinek od každodenního stereotypu jejich vztahu dokáže pomoci. Mýlil se. Na dovolené vyplula na povrch ještě silněji bída jejich nezdařeného manželství. Lillian propdla ještě více alkoholu a cítila k Jonasovi i fyzický odpor. Odpírala mu sexuální styk. Jonas to jako muž nesl velmi těžce, ale nedokážal to pochopit. Choval se k ní až na hranici násilí. Lillian ve všech ohledech přestala splňovat jeho představy o dobré manželce. Pozdě v noci spolu stáli na nábřeží. Lillian byla tak opilá, že se sotva držela na nohou. Stačilo do ní jen lehce šťouchnout. Rybáři ji ráno našli v moři. Plavat neuměla.
Teprve v poslední okamžik jednal Jonas podle svého citu. Bohužel to udělal právě v okamžik, kdy měl zachovat chladnou hlavu a jednat racionálně. Naopak po celou dobu jejich vztahu používal rozum, i když měl projevit cit.
Nesmírně oceňuji, že Karin Fossum dokázala vystavět pozoruhodný psychologický román na vztahu dvou obyčejných, zdánlivě nezajímavých lidí, které jistě potkáváme každý den v běžném životě. Z jejich vztahu se možná lze poučit. Často se mi v mém vlastním životě stává, že vztahové situace, na které je potřeba nahlížet citem, řeším chladným rozumem. Ostatní lidé jsou příliš složití na to, aby je člověk mohl postihnout svým ubohým rozumem. V takových případech bývá někdy lepším rádcem cit. Jen je potřeba vědět, kde je nutné rozum naopak zapojit, aby nedošlo k zbytečné tragedii. Jonas svůj cit příliš dlouho přehlížel a snad i potlačoval. V nejnevhodnější okamžik ho právě tato cesta zradila.
30. 10. 2006 19:18 – Hradec Králové – Čísla
Již několik dní přemýšlím o významu a smyslu matematiky. Uvědomil jsem si, že pouze přirozená čísla jsou pro člověka pochopitelná.
Vezměme si jednoduchý příklad. Přijdete na návštěvu k bačovi. Bača má šedesát ovcí. Pokud se budete pokoušet baču přesvědčit, že hranice ovce není dobře definovaná a že tedy není zcela jisté, jestli jich má opravdu šedesát, jistě se vám vysměje. Počet ovcí je pro něj zcela nezpochybnitelný. Nanejvýš se mu může jedna ztratit. Pak by jich měl padesát devět, tedy opět přirozené číslo. Ale těžko by se mu mohla ztratit třetina ovce. Ovce je buď prostě jedna nebo žádná.
Řekněme, že vám bača nabídne ke koupi půl bochníku sýra. Celý bochník stojí třeba dvěstě korun. Bača rozpůlí bochník nožem, ale všimne si, že vaše polovina je trochu větší. Řekne si za ni 110 korun. Můžete se s ním hodiny hádat, která polovina je větší, ale ke shodě sotva dojdete.
Je pozoruhodné, že chápání přirozených čísel je pro člověka libovolných intelektuálních schopností zcela automatickou záležitostí. Naproti tomu představa o racionálních či reálných číslech je pro většinu z nás dosti mlhavá. Máme mnoho pomůcek, jak si taková čísla představit: díly koláče, délky úseček nebo matematické definice. Ale nikdy nemáme možnost nahlédnout na ně s takovou samozřejmostí jako na přirozená čísla.
Domnívám se, že příčinou je míra idealizace. Pojem přirozeného čísla nevyžaduje pro člověka velkou dávku idealizace. Lidské vnímání je výborně připraveno na rozlišování hranic objektů. Naše oko vnímá svět zcela jinak než fotoaparát. Reakce na absolutní intenzitu je mnohem slabší než reakce na skokové hranice různých intenzit. Pokud buňky v sítnici zaregistrují větší změnu intenzity osvětlení na malé ploše, ihned v této oblasti zvýší svou citlivost. Tím dostáváme mocný nástroj na rozeznávání objektů, tedy jednotek.
Ve světě fyziky a informatiky jsou takové možnosti dosti komplikované. Na rozpoznávání objektů v obrazu existují různé více či méně komplikované algoritmy. Pro fyziku byla dlouhou dobu paradoxně přirozenější reálná čísla. Postupně se ukazuje, že mnohé jevy ve fyzice jsou diskrétní a pro jejich popis se přikláníme opět k přirozeným číslům (atomy, elementární částice, kvantování). Je možné, že se nakonec ukáže, že popis světa přirozenými čísly odpovídá více skutečnosti jak na lidské tak na fyzikální úrovni.
Vojta 16. ledna 2007 – 14:04
Proč se používá jako základ číselné soustavy 10? A je tím způsobeno, že se slaví vždy 10, 15, 25,50 a pdobné počty let? Hádám, že jde o počet prstů na rukou. Kdybychom jich měli jako Simpsonovi jen 8 budeme počítat v osmičkové soustavě. A co teprv, kdyby prsty nebyly diskrétní :-).
Nediskrétní prsty? No dobrý :-)
Reagovat
Perník 16. ledna 2007 – 12:35
Proč se používá jako základ číselné soustavy 10? A je tím způsobeno, že se slaví vždy 10, 15, 25,50 a pdobné počty let?
Hádám, že jde o počet prstů na rukou. Kdybychom jich měli jako Simpsonovi jen 8 budeme počítat v osmičkové soustavě. A co teprv, kdyby prsty nebyly diskrétní :-).
Reagovat
18. 10. 2006 13:40 – Praha, Café Nordica – Korán
Je velmi zvláštní, že večer, než jdu spát, dostávám spoustu nápadů, o čem psát. Když se probudím, vždy si uvědomím, že bych se tím pustil na opravdu tenký led. A proto jsem znovu nenapsal to, co jsem plánoval.
Už jsem četl nespočet pozoruhodných článků o islámu, o problémech ve vztazích Západu a muslimů a o světovém násilí. Právě dnes to byly další dva články v Morgenbladetu.
První text varoval před nebezpečnými liberály, kteří strkají hlavu do písku před náboženskými problémy. Autor, Sam Harris, považuje náboženství obecně na největší hrozbu současné globální společnosti. Liberálové by správně měli znát hranice tolerance. Místo toho se pohybují mnohdy na hranici ignorance. Například k teroristickému útoku se lze postavit více způsoby. Můžeme ho chápat jako projev náboženského zla, nebo jako důsledek sociálních a politických problémů. Dnešní liberálové tíhnou k odpovědi, že je takové jednání téměř omluvitelné a pochopitelné, že je to projev chudoby a nízkého vzdělání. Je to skutečně tak? Sotva. Například Palestina patří na Blízkém Východě k nejvzdělanějším oblastem. Zabývá-li se Irán jaderným programem, musí k tomu mít značné množství finančních prostředků a vzdělaných vědců. Liberalistická domněnka, že ,,islámské`` zlo pochází z chudoby a nevzdělanosti tak dostává značné trhliny. Tak kde se tedy bere? Sam Harris je velkým kritikem náboženství. Každé náboženství může být zdrojem zla, ať jsou jeho dogmata jakákoliv. Islám i křesťanství to dokázaly ve své historii.
Autorkou druhého článku je Karen Armstrong. Tvrdí, že problémem současného vztahu muslimů a křesťanů je odsouzení a předsudky vůči islámu ze strany křesťanů. Stopy se podle ní táhnou až do dob křižáckých výprav. Islám nehlásá zlo. Je to snad jen obrana proti útoku křesťanů, který už trvá tisíc let.
Otázka zla v náboženství je tedy velmi složitá. Korán jsem nečetl, ale asi se tomu v blízké době nevyhnu, budu-li chtít problému porozumět. Přijměme dočasně tezi, že Korán nehlásá zlo. Pak tedy islámský terorismus není podložen pravou vírou. Podívejme se do druhého tábora. Nový Zákon mám rozečtený. Je zcela explicitně proti násilí a zlu. Přesto na jeho základech proběhly křižácké výpravy, inkvizice a další zrůdnosti.
Pomalu se tak dostávám k závěru, že za problémy s terorismem nestojí ani sociální a politická situace muslimů ani zlé náboženství. Obojí má sice bez větších pochyb určitý podíl, ale hlavní příčiny terorismu leží někde jinde. Nyní je důležité najít je a vyřešit je.
Domnívám se, že v jádru jde o psychologický problém. Lidé libovolného vzdělání, sociálního postavení a náboženství pociťují nezanedbatelnou zálibu ve zlu. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že jsem takové zlo zažil sám ve své duši. Před několika lety vytvořil můj výborný kamarád otřesné brutální karikatury profesorů našeho gymnázia. Mnozí z jeho přátel, včetně mě, pocítili v okamžiku, kdy uviděli karikatury, pocit štěstí, radosti a úlevy. V ten moment jsme netušili, že se účastníme zla. Nemělo to žádnou vazbu na naše náboženské nebo sociální postavení. Radovali jsme se z pohledu na známé osoby bez rukou a nohou. Takové dětinské malůvky nelze srovnávat se skutečným terorismem, kde teče opravdová krev, ale rozhodující jsou myšlenkové pochody v duši člověka, který něco takového prožívá. Může mít dobré vzdělání, dostatek prostředků a svobody, ale přesto najde zalíbení ve zlu.
Teroristé rádi prohlašují, že jednají ve jménu Koránu, ale ve skutečnosti se řídí svým výkladem, který s původním učením nemusí mít mnoho společného. Tato zlá, mylná představa často nepochází z jejich hlavy, ale bývá vytvořena někým z jejich vůdců. Ti nejspíš cítí podobnou radost ze zla, smrti a utrpení, jako jsem v jeden okamžik pocítil já nad karikaturami učitelů. Vliv náboženství je malý. Politika má zvláštní postavení. Často mohou být tito ,,rodiče zla`` sami politici, i když bych nerad zobecňoval.
Skutečnou příčinu terorismu (současného muslimského i dřívějšího křesťanského) vidím tedy v lidské duši. Inspirací k této myšlence mi původně bylo chování našeho kocoura. Již mnohokrát jsem se díval, jak brutálně a s nesmírnou radostí týrá myši. Mohl by je prostě zakousnout a sežrat, aby splnil svůj úkol v přírodě, ale dělá něco navíc. Má vrozenou radost ze zla. Nejspíš si neuvědomuje, co dělá. Teroristé a snad i mnozí z nás, pacifistů, prožívají obdobné pocity. Máme právo je za to nenávidět? Svého kocoura bezmezně miluji.
Vojta 16. ledna 2007 – 14:08
Díky za zajímavý pohled na "akci karikatury". Dokonce, ač nerad, budu asi muset přiznat, že máš asi trochu pravdu. Přirozeně si mi ta myšlenka příčí, ale asi na ní něco bude. --- Další odstavec jsi mohl vypustit. Slyšeli jsme to mnohokrát a trochu mi to zkazilo dojem z celého přízpěvku. Ale myslím, že kdybych něco podobného psal, asi se tomu nevyhnu. Je to taková pojistka nebo berlička, jak se říká, protože člověk ví, že čtenář s ní bude (s jakožo obecně známou a často opakovanou myšlenkou - až je brána jako pravdivá (neposuzuji zda je, nebo není, jen je tak brána)) souhlasit. Předchozí odstavec byl totiž dosti krutý (máš obrovskou odvahu, že si něco takového dokážeš přiznat, mě to musí někdo říct) a tohle to zmírňuje.
Reagovat
Perník 16. ledna 2007 – 12:51
Díky za zajímavý pohled na "akci karikatury". Dokonce, ač nerad, budu asi muset přiznat, že máš asi trochu pravdu. Přirozeně si mi ta myšlenka příčí, ale asi na ní něco bude. ---
Další odstavec jsi mohl vypustit. Slyšeli jsme to mnohokrát a trochu mi to zkazilo dojem z celého přízpěvku. Ale myslím, že kdybych něco podobného psal, asi se tomu nevyhnu. Je to taková pojistka nebo berlička, jak se říká, protože člověk ví, že čtenář s ní bude (s jakožo obecně známou a často opakovanou myšlenkou - až je brána jako pravdivá (neposuzuji zda je, nebo není, jen je tak brána)) souhlasit. Předchozí odstavec byl totiž dosti krutý (máš obrovskou odvahu, že si něco takového dokážeš přiznat, mě to musí někdo říct) a tohle to zmírňuje.
Reagovat
dodatek 16. listopadu 2006 – 11:47
V současné situaci dle našeho názoru Dánsko nejvíce trápí nekontrolovatelné přistěhovalectví (jako reakci schválili velmi tvrdou normu (Dánský kulturní kánon) na získání pracovního povolení. Žadatel musí mít tvrdou zkoušku z tamních reálií atd.) + nebývalý nárůst kriminality, xenofobie, rasismu, intolerance a atd. Je to reakce na situaci v prostoru celého Baltského moře (Poláci, Litevci, Lotyši atd.= pracovní síla, která obecně nevyžaduje jakékoliv zákonné ošetření, jelikož je schopna přijmout např.přesčasy za stejnou mzdu atd. + nelegální pracovníci) Dle předběžného kontaktu se nejspíše zúčastní i ambasador + mohou někoho poslat i z Dánska (?). Celé bych to viděl jako diskusi na téma otevírání pracovního trhu EU a jeho dopady na jednotlivé státy nejen v tomto regionu. Eroze skandinávského modelu? Tedy nejspíše bude zapotřebí se dotknout i situace například v Polsku. Je to hrubý koncept a dá se to zatím měnit. Jestli tě napadá jiné téma, nebo jestli bude lepší začít nejdříve přednáškou pouze o skandinávském modelu, všechno je zatím možné. Místnost je asi pro 40-50 lidí.
Reagovat
Lukáš Kraus 16. listopadu 2006 – 11:44
Zdravím přátel Norska a zvláště skandinávského modelu. Jestli budeš mít zájem aktivně se zapojit, podílet na pořádání připravované přednášky, diskuse na téma Debaty o současné dánské politice (leden):
ve spolupráci s Asociací pro mezinárodní otázky?, Masarykovou dělnickou akademií, katedrou nordistiky FF UK (Christel Tarber) a Severskými listy (Michael Stavovský)
· Skandinávský model a politika EU
· Dánská přistěhovalecká politika v celoevropském kontextu
· Dánský kulturní kánon – Christel Tarber + ?Jørn Lund z dán. ministerstva kultury
Kontaktuj nás: Skandinávský dům sídlí ve Zlatnické ulici 10, Praha 1, ale to asi víš, kontakt nalezneš na http://www.scandinavianhouse.cz a nebo Lukáš Kraus lukas.kraus@email.cz
Měj se hezky
Reagovat
9. 10. 2006 18:54 – Pardubice – Jostein Gaarder - Sirkusdirektørens datter (Principálova dcera)
Dlouhou dobu jsem toužil přičíst si nějakou knihu od Gaardera v originále. Poštěstilo se mi sehnat Sirkusdirektørens datter v knihkupectví Norli v Oslo. Neváhal jsem a dal jsem se do čtení.
Kniha je to vskutku postmoderní. Hlavní hrdina Petter zvaný Edderkopp (Pavouk) vede neobvyklou živnost. V jeho mysli se neustále vynořují neuvěřitelnou rychlostí nápady na literární díla. Má jich tolik, že je sám není schopen zpracovat. Nikdy nenapsal podle svých myšlenek žádný román. Svou práci prodává ostatním. Získává si přátele-zákazníky mezi norskou spisovatelskou veřejností. Je pozoruhodné, že se mu celý projekt daří dlouhou dobu udržet v tajnosti. Ale nic netrvá věčně.
Nebyla by to Gaarderova kniha, kdyby nebyla zdrojem spousty filosofických a morálních otázek. Nemohu se stotžnit s žádnou postavou. Petter nehorázně těží z touhy spisovatelů po úspěchu a penězích. Jsou ochotni snížit se kvůli tomu na libovolnou úroveň. Důvody, proč nakupují u Pettera jsou různé, ale chtíč je jejich společným znakem. Lidé v postmoderní době postupně ztrácí veškerou osobní hrdost. Peníze, moc a sláva se stávají jediným měřítkem. Bohužel jsem podobnou zkušenost učinil i ve svém vlastním životě. Mám špatného přítele. Řekněme, že se jmenuje Kent. Je posedlý penězi a neváhá použít mnohé morálně těžko obhajitelné způsoby k jejich získání. S Petterovými zákazníky má můj Kent společné to, že je přesvědčen, že ve skutečnosti nedělá nic špatného. Přeci nekrade. Jen využívá možnosti současné společnosti. Ospravedlňuje to však takové jednání? Podle mého názoru ne. Lidé podváděli vždycky. Dnes to naneštěstí považuje nemalá část společnosti za morální.
Jaké stanovisko zaujmout k Petterovi? Přiliš se neliší od ubohé prostitutky. Prodává své nezpracované suroviny. Ke svému nadání nepřidává téměř žádnou další hodnotu. Navíc svůj zisk staví na základech lidské slabosti, přetvářky a povrchnosti. Za své výtvory chce sice přiměřenou odměnu, ale odsuzuji ho za službu ďáblu. Otázka nemorálnosti není v tom, kolik peněz chce za své služby, ale jaká je podstata jeho obživy.
Gaarder s tímto pozoruhodným materiálem naložil skvěle. Obraz Pettera je naprosto přesvědčivý. Gaarder neváhá ukázat nádherné příklady Petterovy tvorby. Jeho nápady jsou duchaplné, inspirující a často i chytře zábavné. Nápad je však jen jedna strana mince. Aby bylo dílo kompletní, musí následovat spousta usilovné práce spisovatele. Dozvídáme se, že někteří to zvládnou lépe a někteří hůře. Alespoň si Petter své práce váží a neházi ,,perly sviním``. Gaarder patří rozhodně do té nejlepší kategorie spisovatelů. Mohl by být také Petterovým zákazníkem? Myslím, že ne. Přinejmenším bych si to nepřál. Docela věřím, že by naopak Gaarder mohl být Petterem, pokud vezmeme v úvahu množství jeho nápadů. Současně věřím, že svou knihu myslí také jako kritiku postmoderní společnosti, která je ochotná relativizovat jakékoliv hodnoty.
Velmi mě těší, že Gaarder projevil svou úžasnou sečtělost a rozhled do mnoha oborů lidské činnosti. V knize najdeme nesmírné množství odkazů do různých směrů: od literatury přes hudbu až po turistiku. Čím více se čtenář orientuje v kultuře, tím větší potěšení má ze čtení této knihy. Gaarder neváhá být konkrétní, a tak se v románu objevuje spousta reálií. Kdo je zná, je tam jako doma. Kniha tak jistě poslouží jako zdroj velké čtenářské, posluchačské a cestovatelské inspirace.
Josteinu Gaarderovi přeji tolik tvůrčích sil, aby nikdy nemusel využít Petterových služeb. Rovněž bych byl moc rád, kdyby mu lidé více rozuměli. Velká popularita jeho knih stojí na tom, že dokáží oslovit široké spektrum čtenářů na různé úrovni. Bohužel se v takzvané "Gaarderovské debatě" z letošního srpna ukázalo, že většina lidí rozumí jeho dílům jen povrchně. Nechci tvrdit, že mu rozumím dokonale, ale myslím si, že dokáži ocenit jeho umění. Lykke til!
Jíťa 11. listopadu 2006 – 17:19
Náhodou jsem narazila na tyto stránky (hledala jsem totiž na netu text Masky červené smrti)a koukám, že je tady komentář ke knize, kterou jsem nedávno dočetla! Principálova dcera mě velice nadchla, zařadila jsem si ji pomyslně ke svým favoritům, i když ještě o něco více obdivuji Sofiin svět - to je snad vůbec moje 2. nejoblíbenější kniha! (Obdivuju tě, že čteš originály :) ) p.s. Tak se těším, co tady zas někdy objevím!
Reagovat
1. 10. 2006 17:25 – Nová Paka – Pablo Picasso - Malen gegen die Zeit
Včera jsem navštívil výstavu Pablo Picasso - Malen gegen die Zeit ve vídeňské Albertině. Opět mi rakušáci udělali velkou radost. Výstava byla jako vždy perfektně připravená a plná podnětných textů.
Výstava se věnovala posledním patnácti letům života a tvorby Picassa. Byla poznamenána časem. Věděl, že stárne a nezbývá mu tolik času, kolik by potřeboval na naplnění svých nápadů. Trochu mi to připomnělo hlavního hrdinu Pettera z Gaarderova románu Principálova dcera, který jsem právě dočetl. Měl také mnohem více myšlenek, než dokázal realizovat. Vlastně jich měl tolik, že si musel vzít na pomoc další lidi, aby mohl skutečně tvořit. A podobně to bylo i s Picassem. Jeho práce na grafikách byla tak rychlá, že jeho přátelé u lisu skoro nestačili tisknout. Rád bych věděl, co by vytvořil, kdyby mohl žít ještě tak padesát let.
Drtivou většinu své pozdní tvorby věnoval lidem a mezilidským vztahům, zvláště pak muži a ženě. Byl také zaujatý sexualitou, tak jako většina lidí, kteří mají srdce. Jeho pozdní obrazy již nejsou tak docela kubistické, ale stále si nesou příslušné rysy. Až teď jsem se dozvěděl, z jakého důvodu takto maloval. Tvrdil, že svět nevnímáme jako obraz na fotografii. Lidské oko se chová úplně jinak. To jen mozek vytváří zdání fotografického obrazu. Ve skutečnosti nahlížíme na objekt z mnoha pohledů, naše oko vidí ostře vždy jen malou část. Všímáme si jen detailů, ostatní si mozek dotváří (a v podstatě je to pravda, protože optika oka je dost mizerná, takže nám nakonec nic jiného nezbývá). Proto maloval na svých obrazech postavy s přeroslýma rukama a nohama, s velikýma očima. Těchto věcí si nejvíce všímáme a vidíme je větší než zbytek. V této perspektivě je i vícepohledovost zcela přirozená.
Vidět skutečné velké originály právě tak velkého umělce je inspirativní a okouzlující. Motivuje mě to k dalším návštěvám výstav. Zvláštní je, že naprosto nemám chuť věnovat se umění v Praze, přestože tu jistě je na co koukat. Jsem však natolik odrazen odporností Prahy, že si tu nemohu nic vychutnat. Nedávno jsem například neviděl pozoruhodnou Dürerovu výstavu. Snad někdy příště. A nebo někde jinde.
12. 9. 2006 11:20 – Praha Café Nordica – Komentář k předchozímu článku
Nikdy jsem netajil, že jsem tak trochu ODS-skeptik. Když jsem dopsal článek o přistěhovalectví, uvědomil jsem si, že ODS projevuje nezanedbatelné známky ,,pokrokovosti``. Mimo jiné bych jmenoval podporu americko-izraelského imperialismu, upřednostňování jedince před společností, dále je to též přehnaná kritika EU. Domnívám se, že pokud by u nás vyvstala otázka přistěhovalectví, ODS by se přiklonila k nacionalistické linii, tak jako Frp. Mnozí norští politologové, historici a vysloužilí politici upozorňují, že Frp může být pro Norsko z dlouhodobého hlediska nebezpečná. Její vláda by pravděpodobně byla v počátku přínosem pro ekonomiku, stejně jako v případě ODS, ale vedla by k postupné mezinárodní izolaci Norska, která by rozhodně nebyla prospěšná. Stejně tak přehnaná kritika EU oslabuje Evropu jako celek a zhoršuje naši konkurenceschopnost proti USA a Číně.
12. 9. 2006 10:42 – Praha Café Nordica – Přistěhovalci
Zamyslel jsem se nad otázkou přistěhovalectví. V České republice, ve srovnání se Skandinávií, nepřináší tato otázka zásadní problémy, protože stále jsme pro migranty spíše tranzitní zemí. Ve Skandinávii se podíl přistěhovalců pohybuje v okolí 10% obyvatelstva. Očekávám však, že jakmile se životní úroveň v naší zemi začne zlepšovat a srovnávat třeba s Německem, doufám, že se toho dožiji, stane se to i naším problémem.
Skandinávci striktně odlišují přistěhovalce z EU a z ostatních zemí. Dokonce i nacionalistické strany přistupují k občanům EU mírnějším způsobem. To platí i o Fremskrittspartiet (Frp, norská Pokroková strana), a to přestože Norsko není členem EU.
Pozoruhodné je ovšem srovnání Norska, Švédska a Dánska. V Norsku a v Dánsku patří přistěhovalectví k nejdůležitějším politickým tématům a zastává čelní místa ve volebních programech většiny stran. Ve Švédsku nikoliv. Nenašel jsem jednoznačné vysvětlení. Simen Sætre z týdeníku Morgenbladet se domnívá, že by příčinou mohla být nekonečná spirála debaty mezi voliči a politiky v Dánsku a Norsku. V obou zemích vznikly silné nacionalistické ,,pokrokové`` strany---v Norsku Frp a v Dánsku Dansk Folkeparti. Obě vyvolaly ve svých zemích diskusi nad touto otázkou, která jim přinesla více voličů a tím i více nacionalistické debaty atd. V Norsku to došlo tak daleko, že (moje nenáviděná) Frp má v současné době podporu asi 25% voličů. Ostatně nedávno jsem si prostudoval její program a byl jsem velmi pobouřen. Mezi řádky jsem vytušil nezměrnou nenávist k arabským národům a bezvýhradnou podporu Izraeli. Frp se už ani trochu nesnaží o zdání objektivity. Její podpora v Norsku mě proto děsí.
Ve Švédsku je situace úplně jiná. ,,Běžné`` strany se tváří, jako v ostatních zemích, celkem tolerantně. Extrémní pravice nikdy mnoho hlasů nezískala, protože voličům vadí její kontakty na nacistické kruhy. ,,Pokroková`` strana Ny demokrati založená 1991 skončila naprostým krachem. Byla ale jediná, která by dokázala rozpoutat nacionalistickou debatu. Naštěstí se jí to nepodařilo a Švédsko zůstalo pro přistěhovalce celkem přívětivou zemí. Jací budeme my?
Selic 18. října 2006 – 23:24
Jo, nemam rad rasizmus a araby.
Reagovat
Vojta 8. října 2006 – 14:27
No tady jsme na svobodném serveru, takže máš právo vyjádřit svůj názor. Já mám jenom strach, že nám takový postoj moc štěstí nepřinese. Sám se považuji za rasistu a docela mi to komplikuje život. Myslím si, že je to chyba. Ale když už jím člověk jednou je, tak je těžké jím zase nebýt :-(.
Reagovat
Pernik 5. října 2006 – 22:14
No hádej, jací bychom tak asi mohli být. Samozřejmě, že tu žádný cizáky nechceme... dál nic nebudu psát, protože by mi v minimálním případě dal někdo přes držku.
Reagovat
2. 9. 2006 21:48 – Nová Paka – Den pátý
Vrátil jsem se do Česka. Díky iniciativě personálu gardermoenského letiště skončil můj foťák a filmy v zavazadlovém prostoru. Jsem zvědavý, co z toho bude. V Praze jsme hodinu čekali na zavazadla. Norové se nudili, a tak manželkám kradli boty a nechali je kolovat na běžícím páse. Asi se už moc těšili na naše levné pivo, protože v Norsku stojí půllitr 200 korun.
Norové by chtěli mít vysokorychlostní železnice. V EU je prý má leckdo a oni přeci nechtějí zaostávat. Všechny politické strany v podstatě souhlasí, jen Pokroková strana tvrdí, že země potřebuje především kvalitní síť dálnic. Nechápu, jak jim mohou tak růst preference.
Domů se mi vůbec nechtělo. V Norsku se cítím moc krásně. Všichni se ke mně chovají tak mile, že nemohu odolat. Mám Nory upřímně rád.
1. 9. 2006 21:02 – Bergen – Den čtvrtý
Dnes jsem objevoval západní oblasti Norska. Ve čtyři ráno jsem vystoupil ve Finse. Byla mi tam taková zima, že jsem ihned zalezl do čekárny a ještě jsem se trochu vyspal.
Mým dopoledním cílem byl ledovcový splaz Blåisen, který je součástí ledovce Hardangerjøkulen. Už z velké dálky je vidět jeho krásná namodralá barva, jak napovídá jeho název. Cesta to byla vskutku dlouhá a kamenitá, ale vyplatila se. Byl jsem odměněn nádherným pohledem do bílé, šedé a modré barvy. Doufám, že se mi to podařilo zachytit na fotografiích.
Před cestou do Bergenu jsem se rozhodl, že si koupím ,,první třídu`` NSB Komfort. Vyšel jsem z jednoduchého výpočtu. NSB Komfort stojí 75 korun. V ceně je rezervace místa v komfortním oddíle a káva nebo čaj. Ve druhé třídě stojí místenka 50 korun a jedna velká káva 25 korun. Vezmu-li v úvahu, že si rád dám kávy dvě, pak je komfort levnější. A navíc tam jsou krásné kožené sedačky.
V Bergenu jsem se vypravil na vrcholek Fløyen. Samozřejmě jsem mohl jet lanovkou, ale nemám tolik peněz a procházka mi jen prospěla. Z vrcholku byl nádherný výhled na celý Bergen. Cestou zpět jsem si ještě jednou prošel nádherné úzké strmé uličky plné starých bílých domků. Abych zahnal večerní nudu, vyjel jsem si bergenským ,,metrem`` do Arny. Říkám tak vlaku, který spojuje tato dvě města, protože jede celou cestu v tunelu. V Arně jsem si prohlédl místní hřbitov s úhledným kostelíkem. Na zdejších hrobech pozůstalí píší Takk for alt---Díky za vše. Asi si to taky nechám vytesat na svůj náhrobek.
31. 8. 2006 19:45 – Hamar – Den třetí
Dnešní den jsem zcela věnoval kulturním památkám. Ráno jsem v Lillehammeru konečně našel na mapě Bjerkebæk, usedlost, kde žila a tvořila má oblíbená spisovatelka Sigrid Undset. Mapu jsem si nemohl vzít s sebou, a proto jsem několikrát zabloudil, ale nakonec to dobře dopadlo. Bohužel jsem se nemohl podívat dovnitř, protože probíhá celková rekonstrukce domu, aby vypadal tak jako za starých časů.
Pokračoval jsem v bloudění a hledal jsem skanzen Maihaugen. Vyplatilo se to. Přenesl jsem se o tři staletí zpět a postupně jsem se vracel až do současnosti. Mezi nejstarší exponáty muzea patří až tři sta let staré dřevěné domy. Byly sem přeneseny celé statky, z nichž některé obsahují i více než deset staveb. Pečlivě jsem si prohlédl domy středověkého typu, abych si srovnal své představy z historických románů. Skanzen zachycuje i architekturu modernější. V jednom oddělení jsou soustředěny typické městské domy z devatenáctého století včetně železničního nádraží. Dvacáté století je zastoupeno rodinnými domky z různých desetiletí včetně dobového vybavení. Maihaugen se tak právem řadí mezi největší a nejzajímavější evropské skanzeny.
Večer jsem se nachvilku zastavil v Hamaru. Mým cílem byla (poněkud vzdálená) ruina kostela. Na konci středověku patřil Hamar mezi hlavní centra duchovního života v Norsku. Stával tu kostel, klášter sv. Olava, klášterní škola a biskupství. Vše bylo zničeno. Doba si nevybírá. Z kostela zbylo několik krásných oblouků. Poprvé v životě jsem dostal možnost nahlédnout do ,,vnitřku`` zdiva kostela. Vnější obložení stěn bylo nádherně opracované, ale vnitřek byl vyzděný z obyčejných kamenů. To mě nikdy nenapadlo.
30. 8. 2006 19:58 – Trondheim – Den druhý
V nočním vlaku mě čekalo milé překvapení. Na každém sedadle ležel úhledný balíček s dekou a špuntíky do uší. Ráno mě průvodčí probudil a řekl mi, že za deset minut budeme ve Størenu. Nástupiště je vlevo. Tady si dráha cestujících váží (to by taky měla, při těch cenách...).
Brzy ráno jsem přijel do Rørosu. Toto malé městečko bylo založeno v sedmnáctém století díky objevu zdejších ložisek měděné rudy. Vzhledem ke své zachovalé dřevěné architektuře se dostalo na seznam UNESCO. Rozhodně si to zaslouží. V místním muzeu, které se věnuje hornické a lidové tradici tohoto kraje, jsem strávil téměř tři hodiny. Nedokázal bych odejít dřív. Expozice byla tak krásně sestavená a zdokumentovaná, že jsem si musel pečlivě přečíst každičký kousek textu, abych neodešel s černým svědomím.
Zlatý hřeb celé výstavy byly bezpochyby funkční modely dříve používaných důlních strojů poháněné vodou, stejně jako originály.
Večer jsem se na chvilku zastavil v Trondheimu, protože čekám na vlak. Znovu jsem si prohlédl svou oblíbenou katedrálu a staré přístavní budovy. Je tu přijemně, ale trochu chladno.
V Morgenbladetu jsem si přečetl článek o tom, zda islám přináší zlo. Jednoznačnou odpověď jsem samozřejmě nedostal, protože v takovém případě by současný svět jistě vypadal jinak. Pochopil jsem však, že jde hlavně o politický problém. Terorismus nevychází z Koránu, ale z politické situace v příslušných oblastech. Usama bin Ladin není duchovní, ale politický vůdce. Každopádně jsem se dozvěděl, že každý správný muslim má rád čaj a colu.
29. 8. 2006 20:50 – Oslo Frognerparken – Výlet do Norska, den první
Využil jsem služeb letecké společnosti Norwegian Air Shuttle a nechal jsem se dovézt do Oslo. Ukázalo se, že B737 je citelně pohodlnější než A319. Američané jsou prostě stále o krok vpředu. Velmi brzy jsme klesli pod hladinu mraků a pod námi se ukázala krásná norská krajina plná jezer a lesů. Těsně před přistáním na Gardermoenu jsem měl pocit, že skončíme někde hluboko v lese.
Proti Gardermoenu je pražské letiště zcela miniaturní a vlastně i útulné. V jeden okamžik jsem už měl pocit, že jsem se naprosto ztratil. Aby toho nebylo málo, vyděsil jsem se u celnice, protože takové zařízení už vlastně vůbec neznám.
Neodolal jsem a hned jsem navštívil knihkupectví Norli. Musel jsem rychle utéci, protože jinak bych tam nechal celé jmění. Symbolicky jsem si koupil jednu knihu od Josteina Gaardera. V minulém Morgenbladetu jsem se totiž dočetl, že se postaral o docela velké pozdvižení na mezinárodní úrovni. V Aftenpostenu pravděpodobně zvařejnil několik článků, které nepadly židům do oka. Zkusím si je najít na internetu, pak budu moudřejší. Ale s jedním musím souhlasit. Jak se může lid izraelský považovat za Bohem vyvolený národ, když tvoří pouhé 0,02% světové populace? To je opravdu absurdní.
Dnes uvidím poprvé norskou tmu.
16. 8. 2006 16:16 – Lázně Bělohrad – Tři pohledy
Rozhodl jsem se podělit se o své tři pohledy na svět.
Přírodovědecký pohled je snadno pochopitelný pro dnešního materialistického člověka. Nebudu rozebírat, jak vznikl vesmír, protože o tom dnešní věda stejně mnoho neví. Pan profesor Englich mi jednou řekl, že velký třesk je jen těžko uvěřitelná extrapolace. Nevíme tedy, co se stalo na skutečném počátku. Vznikly hvězdy první a druhé generace, naše sluneční soustava a planeta Země. Vědci se zatím neshodli, zda jedině na Zemi vznikl život. Přírodní podmínky na naší planetě jsou tak ojedinělé, že i největší optimisté připouštějí, že podobných planet jsou ve vesmíru nejvýše jednotky. Vznikly první organismy, které připravily podmínky pro další. Postupným vývojem vzniklo celé úžasné bohatství našeho světa. Nejsložitějším živočichem se stal člověk.
Současná věda už dokázala tento proces velmi dobře popsat. Máme fundamentální fyzikální zákony, na které navazuje řada odvozených pravidel z fyziky, chemie a biologie. Již jsme pochopili mnoho dílčích kroků z této cesty. Zdá se nám, že už víme skoro vše. Snad zbývá zodpovědět jen několik otázek.
Je to jen zdání. Ve skutečnosti máme před sebou více otevřených otázek než těch zodpovězených. Na některé otázky, které já považuji za nejdůležitější, nemáme ani náznak odpovědi.
Nikdy jsem nenašel uspokojivou odpověď na otázku, kde se vzala moje duše. Leckdo by odpověděl, že je to jen ,,spousta elektronů, které se pohybují od atomu k atomu``. Tím se nevysvětluje vůbec nic. Duše je hodnota, která existuje mimo dosavadní svět fyziky.
Další nejasností je ,,plán``. Dnes již víme, že svět není deterministický. V každém okamžiku vstupuje do hry nejistota a náhoda. Jak je možné, že to všechno dopadlo právě takto? Je zoufale malá pravděpodobnost, že se svět dopracoval až ke mně. Kdybychom vše nechali jen na přírodních zákonech, musela by příroda podniknout nespočet experimentů. Z historie víme, že vše nešlo hladce. Už několikrát se vývoj dostal do velké slepé uličky, ale je to příliš málo často. Nemohu se ubránit názoru, že někde existuje plán vývoje. Kdybychom v našem životě pracovali tak neplánovitě jako příroda pohledem vědy, nic bychom nedokázali.
A nejzávažnější otázka se ptá po smyslu. Existuje vůbec nějaký smysl celého světa? Nebo je to jen shoda okolností? Na to mi věda sotva kdy odpoví.
V tento okamžik vstupuje do hry druhý pohled na svět. Abychom mohli odpovědět na tyto otázky, musíme vystoupit z kruhu vědy a filosofie. Tam, zdá se, odpovědi nenajdeme.
Podívejme se na křesťanskou tradici. Původ světa je jednoduchý. Byl stvořen Bohem, abychom my, lidé, měli kde žít a rozvíjet se. Není potřeba zabývat se otázkou, kde se vzal Bůh. Před vznikem světa nemá smysl mluvit o příčinách, protože neexistovaly kategorie, které běžně používáme. Předně nebyl čas a prostor, protože to jsou jen vlastnosti hmotného světa, který stvořil Bůh. Proto nelze přemýšlet nad tím, co bylo před stvořením světa. Žádné ,,předtím`` neexistuje.
Vývoj a plán světa není potřeba složitě diskutovat. To vše je v rukou Boha. Dal nám funkční přírodní zákony a historii, abychom mohli ve světě dobře zakotvit a porozumět mu. Kdybychom mu nerozuměli (alespoň na té úrovni, na jaké se právě nacházíme), byli bychom zcela zbytečně nešťastní. Nejkrásnější a přitom nejrozsáhlejší odpověď dává křesťanství na otázku po smyslu. Bůh je jediný, sám. Je dobrý, a proto touží po lásce. Tuto touhu nemůže sám sobě uspokojit. Potřebuje k tomu někoho dalšího. Proto stvořil náš svět, abychom mu byli dobrými partnery, se kterými by mohl navazovat vztahy.
Vytvořit takové bytosti není vůbec jednoduché. Má-li být člověk schopen skutečné lásky, musí být svobodný. Bůh by nemohl milovat stroj, který by dělal přesně to, co by mu přikázal. Takový stroj by jednoduše neměl vlastní duši.
Vyvstává otázka, proč je na světě tolik zla, když je Bůh dobrý. Odpovědi jsou dvě. Za velkou částí zla stojí právě naše svoboda. Byl to ústupek, který musel udělat, aby mohl něco pozitivního získat. Druhý zdroj zla je Bůh sám. Uměle ho vytváří, aby nám dával prostor růst. Pokud jsme vystaveni zlu, je to pro nás výzva a zkouška. Pokud ji překonáme, budeme ve vztahu s Bohem o krok dál.
Zvláštní je, že tento pohled odpovídá na velké otázky a současně se nezabývá detaily. Nedostaneme přímou odpověď na otázku, proč se proton a elektron přitahují na velké vzdálenosti.
Rozhodnutí je na každém z nás. Někdo chce znát odpovědi na ,,velké`` otázky, jiného zajímají ,,malé`` otázky. Nelze apriori rozsoudit, které otázky jsou důležitější. Já upřednostňuji ,,velké``, ale pro ostatní to může být nejvýše třeba inspirace.
Nakonec nezbývá než ukázat třetí pohled. Podstatou světa je zlo. Toto zlo předchází úplně všechno. Lze si to představit jako osobu, pro kterou je zlo smyslem života. Ale můžeme se na to dívat zcela abstraktně. Zlo touží, abychom trpěli. Stvořilo náš svět a umístilo do něj naši duši, která je vrcholem jeho umění. Je nastavená tak, aby trpěla nejvíce při pohledu na všudypřítomné zlo. Naše touha po dobru je největší výzvou pro zlo. Je však velmi chytré. Dává nám záměrně dostatek dobra, abychom měli naději. Tato naděje se nám potom stává dalším zdrojem utrpení. Zlo se nejvíce bojí okamžiku, kdy bychom rezignovali. Proto se snaží naše utrpení dávkovat. Při pohledu na naše vědecké a teologické teorie se ohromně baví a záměrně nás podporuje, aby dosáhlo ještě větší zábavy.
Poslední pohled se zdá být dosti podivný, ale na druhou stranu mu nelze odporovat. Lze jím vysvětlit cokoliv. každá otázka má svou odpověď ve zlu. Jen se nikdy nedozvíme, proč to tak je.
Nikdy nebudeme s jistotou vědět, který pohled je ten správný. Měli bychom si vybrat takový, který nám dovolí prožít život co nejlépe (podle našeho svědomí). V dobách největších zdravotních problémů se často přikláním ke třetímu pohledu, protože mě naplňuje jistotou. Když se cítím dobře, upřednostňuji druhý pohled a hledám Boha. Když jsem ve škole, často mě to svádí uvěřit v první pohled. Bude trvat ještě dlouho, než mě jeden z pohledů přesvědčí ve všech situacích. Možná se to nikdy nestane, ale moc bych si to přál. Je to má velká životní výzva.
25. 7. 2006 19:50 – Lund – Den sedmnáctý
Celý den jsem četl detektivku Svarte sekunder. Autorka mě úplně vtáhla do děje. Až v polovině knihy se objevila mrtvola. Do té doby to byl spíš psychologický román o tom, jak rodiče těžko nesou, když jejich děti nejsou doma. Ida Joner se domů nikdy nevrátí. Pocity její matky Karin Fossum nádherně vylíčila právě v první polovině románu. Deset dní na svou dceru čekala. Marně.
Večer jsme si udělali krátkou pauzu v Lundu. Nasál jsem trochu atmosféru univerzity a románského dómu. O dva tisíce kilometrů dál na sever je architektura úplně jiná. Tady na člověka dýchla historie.
24. 7. 2006 17:22 – Abisko – Den šestnáctý
Konečně jsem viděl Portu Lapponicu. Je to nádherné ledovcové údolí ve tvaru písmene U nad turistickou osadou Abisko, kudy náš vlak právě projíždí. V Narviku jsem si ještě před odjezdem koupil krásný norský vlněný svetr. Už se těším, až bude zima, abych ho mohl nosit. Místo toho mě doma čekají vedra.
23. 7. 2006 21:20 – Hurtigbåt Svolvær - Narvik – Mnohonárodnostní společnost
Hurtigbåtem Norové téměř vůbec nejezdí. Dnes jsme tu my, Češi, Němci a tlupa Francouzů. Nejraději mám stejně Nory. Jen mezi nimi se cítím doma, tedy kromě Čechů.
23. 7. 2006 17:42 – Svolvær – Den patnáctý
Je mi moc smutno. Nechci se vrátit domů. Čekají mě tam jen třicetistupňová vedra. Bude mi chybět Morgenbladet. Dagsrevyen. Jediné, co mi doma zbyde, bude kniha, kterou jsem si koupil. A vzpomínky. Melancholie.
Svolvær mě příliš neokouzlil. Město je příliš postižené konzumním turistickým ruchem. Suvenýry. Kavárna, kde se mnou mluvili anglicky. Odpadky. Často se ptám, do jaké skupiny patřím já. Jsem konzumní turista? Přispívám k ničení míst, která mám tak rád? Ničí mé stopy cizí přírodu?
22. 7. 2006 22:35 – Kabelvåg – Den čtrnáctý
Líbí se mi tu stále víc a víc. Dnešní den jsem věnoval čtení. Právě jsem dočetl knihu Naiv. Super. Je pravdivá. Těžko hledám svůj čas a nesmířil jsem se se světovým prostorem. Možná nakonec všechno dobře dopadne.
Na stole leží poslední dva výtisky týdeníku Morgenbladet. Snažím se vytvořit si názor na válku v Libanonu. Je izraelské řádění ospravedlnitelné, když byla záminka tak malá? Co může ospravedlnit stovky mrtvých a raněných civilistů? To, že se snad mezi nimi nachází několik přívrženců Hizballáhu? Na druhou stranu se nechci Libanonců zastávat. Kdyby si dokázali udělat pořádek ve vlastní zemi, nestalo by se to. Izrael nemá lehkou pozici, ale svým chováním rozhodně nepřispívá ke smíru. Je však vůbec nějaká naděje na smír?
martin 25. srpna 2006 – 2:43
Jo,diky za poznamky z norska byly podnetne, aspo zhruba jsem se zorientoval,jak zto tam mohlo jit, nova paka je taky super, festival muzikapaka je naprosto genialni.
Reagovat
21. 7. 2006 20:50 – Kabelvåg – Den třináctý
Opět začnu u počasí. Dnešek byl asi nejkrásnější ze všech dní. Svítilo slunce a mraky byly jen cirovité. Díky nim jsme neměli ,,plechovou`` oblohu a mohli jsme s Jendou fotografovat.
A k focení je tu opravdu spousta věcí. Nejkrásnější je moře. Zamiloval jsem si Nordsjøen. Vždy se těším na kažkou chvilku, kterou mohu strávit na pobřeží. Dnes jsem si vyšel po hrázi k majáku před přístavem. Nad hlavou mi létali racci. Bohužel jich tu není tolik jako v Å.
S maminkou jsme koupili tříkilového pstruha. Vykuchali jsme ho ve sprchovém koutu. Jen jednou jsem předtím jedl tak dobrou rybu. Byla to čerstvá treska, kterou nám přinesl pan domácí, když jsme kdysi bydleli v Å.
V Morgenbladet jsem si přečetl článek o bohatých lidech a jejich úloze ve společnosti. Jejich morální povinností je využít peníze ve prospěch celé společnosti. Článek lze dobře shrnout slovy Kåre Willocha: ,,Problém není v tom, že jsou lidé bohatí, ale že často zneužívají své bohatství.``
Måker er frihetens lys på himmelen. Racci jsou světlo svobody na obloze.
Perník 1. září 2006 – 20:25
Zaujala mě ta informace o kuchání ve sprchovém koutu.
Reagovat
20. 7. 2006 22:38 – Kabelvåg – Den dvanáctý
Cestu lodí jsme zvládl. Měl jsem štěstí. Moře bylo klidné. Ale nechci to moc často pokoušet.
Bydlíme teď v krásném bytečku ve vesnici Kabelvåg hned na návsi u přístavu. Výhled na lodě mě uklidňuje. A křik racků.
Koupil jsem si detektivní román Svarte sekunder od Karin Fossum. Moc se na něj těším, i když musím ještě dočíst Naiv. Super. (která je taky dobrá). Karin Fossum píše sice detektivní romány, ale její pravé hodnoty leží v psychologické oblasti, jak jsem si ověřil v knize De gales hus.
19. 7. 2006 22:20 – Narvik – Den desátý a jedenáctý
Včera večer jsem neměl sílu nic napsat. Měli jsme těžký den. Od noci bylo velmi vlhko a často pršelo. Vydali jsme se kolem poledne směrem ke Katerattu. Po hodině cesty přišla hustá mlha a sněhová vánice. Ostatní se mi ztratili. Zůstal jsem sám v horách. Dlouho jsem čekal, neúspěšně jsem psal zprávy, volal jsem do mlhy. Po hodině jsem se vydal na cestu zpět z hor.
S rodinou jsem se sešel až po několika hodinách. Všichni mi nadávali do idiotů. Každý si prožil peklo.
Kvůli nepřízni počasí jsme se rozhodli jít do Narviku a najít si ubytování. Z hor totiž nejel žádný vhodný autobus. Zcela vyčerpaní jsme našli v Narviku hotel a ubytovali jsme se.
Ráno jsme v informačním centru zajednal na další dny rorbu ve Svolværu. Předpokládal jsem, že tam pojedu autobusem, ale přemluvili mě na loď. Když jsem uviděl ten maličký hurtigbåt, udělalo se mi zle, aniž bych vstoupil na palubu. Nedávno jsem učinil ústupek, že toleruji lodě delší než 150 metrů, ale toto mi opravdu vyrazilo dech. Při pomyšlení, že na této bárce strávím (nebo spíš prozvracím) tři a půl hodiny, je mi úzko. Zítra uvidíme.
17. 7. 2006 19:39 – Nad Beisfjordem – Den devátý
V noci nás potkal silný vítr. Obávali jsme se, že naše stany nevydrží, a proto jsme se před půlnocí sbalili a vydali jsme se na cestu do údolí. Prodírali jsme se hustým vrbovým hájem, bažinami a přes řeky. Pěšinu jsme našli až ke konci. Uprostřed strmého srázu jsme potřebovali přebrodit velkou řeku. Naštěstí jsme objevili vhodné místo, kde jsme se suchou nohou dostali na druhý břeh.
Procházeli jsme úchvatnou krajinou osvícenou půlnočním sluncem (které sice bylo za mraky, ale co na tom). Do mnohasetmetrových hloubek padala voda řek, černé skály hor byly krásně ohlazené ledovcem, na dně údolí leželo temně modré jezero.
Dopoledne jsme nakoupili zásoby na příští týden. Paní prodavačka se moc smála, když viděla náš plný koš chlebů, sušenek a marmelády. Moje norština ji potěšila. Byl jsme taky rád.
16. 7. 2006 18:37 – Skamdalsbakken – Den osmý
Prošli jsme strašným údolím. Značená cesta nebyla téměř vůbec prošlapaná, přelézali jsme spoustu velkých a mnohdy kluzkých skal. K tomu vál studený vítr od moře a od ledovců.
Uvědomil jsem si, že žijeme v bublině, která má mnoho podob. Jsme stále se svými blízkými, kteří nám vytvářejí vlastní prostředí. Z této bubliny není tak těžké vystoupit. Horší je fyzická bublina. Jsem tak málo v přímém kontaktu s přírodou. Jsem obklopený plastem svého oblečení, stanu, bot. Jen občas se rukou dotknu skály, pokud právě nemám rukavice. Jsem Die Menschmaschine - Halb Wesen, Halb Überding.
15. 7. 2006 22:58 – Losivatnet – Den sedmý
Viděli jsme několik stád sobů. Někteří se k nám i dost přiblížili, takže jsme si je mohli prohlédnout. Jinak jsou plaší. Samci mají nádherná velká paroží. Vždycky jsem chtěl vidět jelena. Sob je lepší. Sámové je tu chovají na obrovských plochách. Nevím, jak se o ně mohou vůbec starat na tak velkém území. Ale dělají to po staletí.
Mám problém s časem. Můj čas, tvůj čas, čas mámy. Každý žijeme ve svém čase, který se nekryje s časem ostatních. Jsem tedy sám. Sám zůstanu do konce života. Zbývá mi ještě příliš mnoho času. Nevím, co s ním. Možná bych si měl koupit míček a házet s ním o stěnu. Bylo by to uklidňující. A nebo prkno a zatloukat hřebíky. Nechápu, jak ostatní dokáží využívat svůj čas ke smysluplným věcem.
14. 7. 2006 22:26 – Skearrogieddi – Šestý den
Voda, déšť, bažiny, vítr. Ten vítr je strašný. Těžko jsme hledali vhodné místo k přenocování, kde by málo foukalo.
Dnes jsme si uvědomil, že Bůh není. Existuje jen v naší mysli. Může nám být dobrým přítelem v našem životě, ale očekávat, že po smrti bude ráj, je mylné. Klíčem k řešení je Okkamova břitva. Jednodušší je správnější. Svět se točí i bez Boha, a proto není. Vím, že existují různé důkazy jeho existence historickou argumentací, ale nesouhlasím. Za správnou teorii považuji tu, kterou lze aplikovat. Boha aplikovat nelze. Nemůžeme ho k ničemu spolehlivému použít. Cítím se bez něj svobodnější. Smyslem života je užít si to tu co nejlépe. A kdo to nedokáže, ať odejde.
13. 7. 2006 21:24 – Čunojávri – Pátý den
Přizpůsobili jsme si den. Není to samoúčelné. Vypozorovali jsme, že ráno do dvanácti hodin prší a pak je hezké počasí. Pod tímto pojmem rozumím zvláštní druh počasí. Honí se po obloze černé mraky, občas sprchne a několikrát za den vysvitne slunce.
Táboříme u nádherného jezera. Písečná pláž, vlny, hory v pozadí. Sobi. Poprvé v životě jsem viděl soby. Prošel kolem mě velký samec s nádherným parožím, samice a mláďata. Nebáli se. Jen se občas ohlédli. Byli krásní.
12. 7. 2006 19:04 – Válffoluoppal – Čtvrtý den
Čas. Měřím čas na kilometry. Když jsme v polovině cesty, je poledne. Na druhou stranu čas na spaní určuji pomocí mobilu. Alespoň je tu k něčemu, když tu není signál. Být odtržený od mobilní sítě je krásné. Vrací se mi staré dobré časy.
Dnešní počasí bylo přinejmenším zajímavé. Člověk tu myslí především na počasí, protože ho provází na každém kroku. Mám počasí rád. Líbí se mi zdejší rychlé proměny. Je tu cítit blízkost moře. Jen tu chybí racci. Måker.
11. 7. 2006 20:40 – Kdesi JZ od národního parku Abisko – Třetí den
Měl jsem velký strach, že všichni cestující v našem vlaku půjdou stejnou cestou jako my. Na začátku cesty jsem občas několik turistů potkávali, ale ukázalo se, že většina z nich se nevzdaluje příliš od hotelu u nádraží.
Několikrát jsme potkali jednoho švédského turistu. Hodně jsme si povídali anglicky. Je to krásné, když si tak hezky rozumíme.
Řeka Abiskojåkka mě okouzlila. Široká, hluboká, dravá. V takových podmínkách je radost fotografovat.
S večerem přiletěla hejna komárů. Nevadí mi. Člověk se musí trochu chránit, ale není to velký problém. Po deváté hodině se slunce pomalu schovává za horu, ale vůbec se nešeří. Noc bude krátká.
10. 7. 2006 17:24 – Märsta – Druhý den
Ráno jsem se probudil s bolavou hlavou. Vadil mi hluk na lodi, kvůli kterému jsem se nevyspal právě nejlépe.
Na cestě v rychlovlaku z Malmö do Stockholmu se mi opravdu líbilo naklápění v zatáčkách. Pohled na hladinu jezera ,,z výšky`` není vůbec špatný.
Stockholm mě nenadchl. Staré město, Gamlastan, vyniká krásnými úzkými uličkami, které snad mohou připomínat pražskou Malou Stranu, ale nejsou tak romantické a malebné. Na jednom rohu jsem dokonce narazil na runový kámen. Moc mě to potěšilo, protože jsem se runy dříve učil. Stejně jsem tomu nerozuměl. Možná jsem měl hledat jejich alegorický smysl. Runy narozdíl od latinky mají nejen hláskový význam, ale také vyjadřují různé lidské vlastnosti. Každý si může vybrat svou skupinu run, která vyjadřuje jeho životní postoj.
Ve Stockholmu na nás dopadla únava a nervozita. Vůbec se nedivím. Máme za sebou i před sebou velký kus cesty. Ale mně se to líbí. I za cenu té únavy.
9. 7. 2006 20:51 – Berlin Ostbahnhof – První den
Když jsme přišli na berlínské hlavní nádraží, čekal nás velký šok. Celá mnohapatrová hala byla plná fotbalových fanoušků. Mé nejčernější obavy se naplnily. Chtěli jsme si odložit zátěž, ale bylo tam tolik lidí, že bychom čekali příliš dlouho. Díky tomu jsme se museli vzdál výletu do Postupimi. Nedovedu si představit, že bychom dál cestovali s našimi batohy.
Přesunuli jsme se na Ostbahnhof a usadili jsme se v nedalekém parku. Je tu příjemně, ležíme ve stínu a hrajeme karty.
Začal jsem po dvou letech opět číst knížku Naiv. Super. od Erlenda Loe. Uvědomil jsem si, že se ocitám asi ve stejné situaci jako hlavní hrdina. Jsem na dně a musím se zvednout. Asi bych měl začít psát seznamy. Tyto věci mám:
- rodina
- mobil
- počítač
- pero značky Parker
- jízdní řád
- odvaha
- balíček karet
- nápady
Tyto věci postrádám:
- diplom
- sebevědomí
- grafická kalkulačka
- přítelkyně
8+4, to je dvanáct věcí.
Pernik 13. srpna 2006 – 17:27
Grafickou kalkulačku klidně vyškrtni, víš jakou mám a už na ní používám jen běžné výpočty. Docela by mi sačila ta od Groha za stovku.
Reagovat
8. 7. 2006 18:20 – Nová Paka – Před odjezdem
Před každou cestou bývám dost nervózní. Vždy na svých zádech nesu krásný, ale těžký úkol plánovat a zodpovídat za dopravu. Baví mě to, ale současně vím, jak velké nepříjemnosti a finanční náklady by přinesla moje chyba.
Dnes jsem se dozvěděl, že na Ofotské dráze probíhají výluky mezi Gällivare a Narvikem. Podle dostupných informací se to našich vlaků nedotkne. Měli jsme vskutku šťastnou ruku při volbě data cesty. Pokud by byla výluka v den našeho odjezdu, nestihli bychom další spoje domů. Zastávka, kde chceme nastupovat, totiž leží v naprosté pustině daleko od cesty, kudy jezdí výlukové autobusy. K nejbližší autobusové zastávce je to dobrých dvacet kilometrů.
Další nepříjemnost nám přichystalo mistrovství světa ve fotbalu. Po skončení finálového zápasu budeme čekat na berlínském hlavním nádraží, kudy možná budou proudit davy rozjařených fanoušků. Ve svém cestovním pojištění mám podmínku, že pokud dojde za takovéto situace k nějaké škodě nebo k úrazu, nic od pojišťovny nedostanu.
13. 6. 2006 15:21 – Praha – Morgenbladet: Strana pro pedofily
Nizozemsko. V Nizozemsku se tento týden narodila nová strana. NVD - volně přeloženo strana pro lásku k bližnímu, svobodu a demokracii. My (tedy přesněji řečeno jeden z našich čtenářů s holandskými zkušenostmi) shrnujeme program: Hranice začátku legálního sexuálního života klesne na dvanáct let a časem se zruší úplně. Sexuální výchova od čtyř let. Hodnocení kvality dětské pornografie. Povolení dvanáctiletým hrát v pornofilmech. Následuje argument číslo jedna k legalizaci pedofilie: ,,Zákaz jen zvyšuje dětskou zvědavost,`` říká jeden ze zakladatelů, Ad van der Berg pro Algemeen Dagblad.
Ale strana má i další návrhy: nechat lidi chodit nahé, kam chtějí, železnici zdarma a bod programu číslo 8.9: ,,Vězni dostanou právo vlastnit malé domácí zvířátko (zvířátko na cele).``
Vojta 22. června 2006 – 18:54
Poslední dobou hodně čerpám z norského týdeníku Morgenbladet. Jsou to asi nejlepší norské noviny. Je v nich spousta hrozně zajímavých článků. Nedávno tam běžel pěkný seriál o nových zdrojích energie, spousta věcí z kultury, politiky a tak dál. Některé články mají třeba i čtyři stránky, ale jsou tam i takové krátké chuťovky jako tahle :-)
Reagovat
Pernik 22. června 2006 – 12:24
Kam na tyhle věci chodíš?
Reagovat
25. 5. 2006 17:52 – Dobrá Voda u Hořic – Houmles
Dnes jsem se setkal s velmi zajímavou osobností. Čekal jsem v Brně na Pendolino. Přišel ke mně bezdomovec a řekl: ,,Pane, nebudu vám lhát. Jsem bezdomovec a potřeboval bych trochu drobáků.`` Dal jsem mu dvacetikorunu. Byl rád. Zeptal jsem se, jak se mu to stalo. Pozval jsem ho na lavičku. Rozpovídal se o svém životě. Pracoval jako elektromechanik v lokomotivním depu. Při velkém propouštění musel odejít. Manželka ho opustila, nenašel práci, přišel o byt. Odstěhoval se do malé chatky za jedním kamarádem. Svítí si svíčkou a vaří si čaj na malém plynovém vařiči. V zimě je jim zima. Sehnal pár králíků, které krmí listím z květáků, které mu dávají trhovci.
Další asi půlhodinu jsme si povídali o vlacích a hlavně o Pendolinu. Shodli jsme se, že i Peršingy, Brejlovci a Bardotky měly své dětské nemoci. Pendolino se nijak neliší. Ale souhlasil jsme s ním, že těch 4,5 miliardy se dalo investovat lépe. Když jsme mu řekl, že právě čekám na Pendolino do Pardubic, měl slzy v očích. Taky by chtěl alespoň jednou jet Pendolinem. Když jsme se rozloučili, napadlo mě, že jsem mu mohl koupit zpáteční jízdenku do Pardubic. Ale pomohlo by mu to?
Vojta 1. června 2006 – 16:40
To jsem nevěděl, že jezdiš přes Brno. Na toho bezdomovce jsi měl docela štěstí, občas bývají i nebezpeční, viděl jsem, jak se prali s městskými strážníky.
Reagovat
Pernik 30. května 2006 – 19:29
To jsem nevěděl, že jezdiš přes Brno. Na toho bezdomovce jsi měl docela štěstí, občas bývají i nebezpeční, viděl jsem, jak se prali s městskými strážníky.
Reagovat
25. 5. 2006 6:57 – Mnichovo Hradiště – Ich fahr' fahr' fahr' auf der Eisenbahn
Nikdo není neomylný. Po nepříjemnostech s kurzem koruny k euru na ČD jsem se rozhodl nakoupit jízdenky v Německu. Pokud bych totiž kupoval jízdenky u nás, prodělal bych 2400 Kč.
Nechal jsem si poslat první jízdenku za 165 eur poštou. Když jsem otevřel obálku, okamžitě jsem pohlédl na datum platnosti. Bylo špatně. Jízdenka byla naprosto nepoužitelná. Ihned jsem se rozhodl zavolat do Frankfurtu na Kundezentrum. Vytočil jsem číslo (v osm večer!) a s hrůzou jsem očekával, jak se s tím poperu. Byli na mě moc hodní. Mluvili pomalu a srozumitelně. Občas jsem něco pochopil špatně, ale vždycky jsme se dohodli. Hlavně jsem si nemohl vzpomenout, jak se řekne písmeno Q. Ale vyjasnili jsme si to. DB jsou skvělá firma, moc si jich vážím, ale příště pojedu nakoupit jízdenky do Německa osobně, abych si to mohl všechno hned zkontrolovat.
24. 5. 2006 13:50 – Kavárna Astra – Nálada
Sedím v kavárně, piji Darjeeling a přikusuji medovník. Mám takovou příjemně melancholicko-lyrickou náladu. Tak se s vámi o ni podělím.
Včera jsem jel Pendolinem z Prahy do Pardubic. Poprvé jsem si vyzkoušel naklápění v obloucích (vlastně to už znám z X2000 ve Švédsku). Je to nádherné. Z Kolína až do Pardubic jsme jeli celou trasu rychlostí 160 km/h, měřil jsem to mobilem. Mobil je tak všestranné zařízení.
V knihařství se připravuje první série Viktorie (tři kusy). Doma si listuji prvotiskem. Mám k němu silný citový vztah. Je to takové zhmotnění mých snů a mé práce. Pokud budete chtít mít vlastní výtisk, neváhejte a napište mi. Na ceně se dohodneme.
Zase jsem hodně mluvil s Bohem. Diskutovali jsme, jestli jsem křesťan nebo ne. Napadlo mě, že podle Bible se strom pozná po ovoci. Důležité je, co dělám a ne kdo jsem. Snad nemusím být formálně pokřtěný, abych měl podíl na Božím království. Snad nemusím být členem církve. Snad stačí žít svůj život podle Bible, litovat svých hříchů a očekávat vysvobození Ježíšem. Snad. Kéž by mi mohl poradit někdo mimo církev. Ale kolik je takových?
23. 5. 2006 17:45 – Praha – Mamon
V týdeníku Morgenbladet jsem si přečetl zajímavý článek představitele norské Pokrokové strany (Fremskrittspartiet) Pera Fugellise. Zaujala mě jedna krátká pasáž:
,,Naším světem prochází bůh, který se jmenuje Mamon. Šeptá a volá:
- že národ neexistuje, existují jen nadnárodní společnosti
- že lidé neexistují, existují jen producenti a spotřebitelé
- že volnost, rovnost a bratrství neexistují
- že společenství neexistuje, existují jen odcizená tělesa v prázdném prostoru.``
Při čtení těchto slov mě napadá jediné: ODS. A co napadá vás, milí čtenáři? Moc se těším na vaše reakce. Neváhejte a pište...
Vojta 26. května 2006 – 17:14
Ty jsi jmenoval ODS. Já osobně si myslím, že by stálo za to jmenovat všechny politické strany. Nejen ODS se řídí těmito pravidly, ale ne všechny to veřejně hlásají.
Reagovat
Perník 26. května 2006 – 15:55
Ty jsi jmenoval ODS. Já osobně si myslím, že by stálo za to jmenovat všechny politické strany. Nejen ODS se řídí těmito pravidly, ale ne všechny to veřejně hlásají.
Reagovat
16. 5. 2006 12:25 – Praha Holešovice – Irán
Poseděl jsem v Café Nordica u šálku kávy (však vy víte, že jich bylo více) a s týdeníkem Morgenbladet. Velmi mě překvapilo, že už jsem schopen číst v podstatě bez slovníku. Díky, Věro.
Zaujal mě článek, který se zabýval vztahem Norska a Iránu. Autor, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, je odborníkem na arabské státy a působí na Univerzitě v Oslo. Tvrdí, že hlavní příčinou, proč Irán vyvíjí jaderné zbraně, jsou bezhlavé investice ze Západu a nezájem o politické dění v zemi. Západ se podle jeho názoru spoléhal především na oficiální zdroje a opomenul pohled iránské opozice. Po mnoha letech této praxe jsme se ocitli ve stejném nebezpečí jaderného konfliktu jako v šedesátých letech. Z norských společností nese největší vinu státní podnik Statsoil, který má v Norsku monopol na těžbu ropy a snaží se proniknout i do arabského světa.
Uvědomil jsem si, že stejnou techniku používáme i k dalším problematickým zemím v čele s Čínou. Firma Siemens, mimo jiné výrobce vlaků ICE, postavila v Šanghaji magnetickou rychlodráhu. Čína se nechala slyšet, že hodlá stavět technicky stejné dráhy bez ohledu na patenty a duševní vlastnictví firmy Siemens. V tomto kontextu je pro mě naprosto nepochopitelné, že Siemens plánuje dodávku šedesáti jednotek ICE do Číny. Čínský postup je jednoduchý: jednu jednotku ICE obětují, rozeberou ji do posledního šroubku a postaví vlastní vlaky (tedy obrazně řečeno). Firmy prostě zajímá jen momentální zisk bez ohledu na důsledky. Ať už ekonomické nebo vojenské.
11. 5. 2006 13:43 – Luková – Kraftwerk
Již před dlouhou dobou mi utkvěl v paměti obrázek německé hudební skupiny Kraftwerk. Čtyři dobře oblečení muži stojí každý za svým pultem s laptopem a za nimi se na plátno promítají různé obrázky. Skoro bych na ně zapomněl, ale nedávno jsem v Praze uviděl jejich plakát. Rozhodl jsem se trochu je prozkoumat.
Neměl jsem právě chuť bezhlavě shánět jejich CD nebo DVD ať už z důvodu nedostatku času tak i peněz. Proto jsem si jejich nahrávky stáhl přes torrent. Vím, že mě teď budete proklínat, ale už je to tak. Tak tedy mám doma asi dvacet jejich písní. Většinu jsem si poslechl. Nejvíce mě zaujala písnička Autobahn. Je taková klidná, bez nechutných efektů a s jemným ritmem. Slova skoro nemá. Jen se několikrát opakuje ,,Wir fahr'n, fahr'n, fahr'n auf der Autobahn``, doplněné o několik dalších slov, která jsem zatím moc nepochopil. Rytmus je sice výrazný, ale jak už jsem řekl docela jemný (tak teď nevím, jestli to může vůbec existovat najednou, ale je to tak). Dobře. Jedeme po dálnici. A co dál? Slova skoro žádná (píseň trvá osm minut), rytmus Ok. A melodie? Prakticky žádná. Nic. Jejich minimalismus je srovnatelný, Láďa prosím odpustí, se skupinou Prvorozený kočí. Narozdíl od Prvorozeného kočího tam ale není nic navíc. Žádný osobitý styl, žádný nápad, žádný vtip. Jen rytmus.
Tak jaký je závěr? Pokud se chcete odreagovat, je to dobré. Kraftwerk dokáže dokonale vymýt mozek. Pokud to potřebujete, kupte si jejich CD. Ostatním doporučuji využít zázračných nelegálních služeb internetu, aby si vyzkoušeli, že nemá smysl investovat do toho peníze.
10. 5. 2006 15:02 – Horní Počernice – Bipolární porucha
Je načase odhalit vám, mým čtenářům, trochu ze svého nitra, ze své nemoci.
Asi před třemi týdny došlo k zásadní změně. Poprvé jsem zažil stav štěstí. Bylo to naprosto bezpředmětné dokonalé štěstí. Ani to nedovedu popsat. Prostě jsem se radoval ze své radosti. Co k tomu dodat.
Netrvalo dlouho a vrátil jsem se do své deprese. Tentokrát ještě hlouběji. Objevily se částečně i fyzické příznaky, které si pamatuji z doby před začátkem léčby. Zatím poslední záchvat přišel v pátek. Jel jsem v přeplněném rychlíku a náhle jsem pocítil, že to přichází. Nejrychlejší příchod, jaký jsem kdy zažil. V sobotu dosáhl záchvat svého dna. Na italštině jsem byl naprosto nepoužitelný. Cestou domů jsem se zeptal maminky, co by dělala, kdybych odešel. Odpověděla mi, že by byla moc nešťastná, ale pochopila by to a odpustila by mi. Mám z toho radost.
V neděli ráno jsem se probudil jako každý zdravý člověk. Deprese byla pryč. Vydrželo to do dneška. Jsem zvědavý, jak to dopadne.
8. 5. 2006 15:58 – Králíky – K-S12b
Dnešek jsem věnoval výletu do okolí Králík. Navštívil jsem mariánský klášter vysoko nad městem, který září v krajině jako hvězda. Zkoušel jsem vyfotit panoramata, která se pro tuto krajinu přímo nabízí. Jedním obzvláště vhodným stanovištěm je dělostřelecká pozorovatelna K-S12b ,,Utržený``.
V pancéřovém pozorovacím zvonu objektu K-S12b sedí pozorovatel a sleduje dění kolem Mladkovského sedla. Asi ve vzdálenosti osm kilometrů vidí německé jednotky, které se blíží k hranicím. Okamžitě telefonuje veliteli dělostřelecké tvrze Hůrka, který rozhoduje o útoku houfnicemi. Kontaktuje také velitele tvrze Bouda, aby zvážil svou účast na přepadu. Pozorovatel v K-S12b pomocí záměrného dalekohledu určuje přesnou polohu nepřítele, předává souřadnice počtářům, kteří je přepočítávají pomocí balistických dělostřeleckých tabulek na náměr a odměr houfnic. Informace putují do nitra tvrze Hůrka. Telefonista předává hodnoty do pancéřové otočné výsuvné věže K-S12, která během jedné minuty zaujímá palebnou polohu. Čeká na rozkaz k palbě. Přišel rozkaz. Dvě houfnice ráže 10 cm pálí s kadencí deset ran za minutu na německé jednotky. Stahují se.
Náhle informuje dělostřelecký pozorovatel velitele, že pod kótou Roudný zpozoroval maskovaný oddíl Wehrmachtu. Do akce se zapojuje věž objektu K-S22 tvrze Bouda. Němci stále postupují. Projížedějí obcí Prostřední Lipka a blíží se k železniční trati. Protitankový kanón ráže 4,7 cm objektu K-S13 provádí okamžitý přepad s podpotou objektu K-S14 ,,U cihelny``. Němci se postupně stahují.
Toto se nikdy nestalo. Ale mohlo se to stát. Kdyby Němci rok, dva počkali, mohlo být naše opevnění v podstatně lepším stavu než v nešťastném roce 1938. Pan pof. Wolf říká, že v historii žádné kdyby neexistuje.
V roce 1938 byly dělostřelecké tvrze Hůrka a Bouda vyzbrojeny pěchotními zbraněmi a 4,7 cm protitankovými kanóny. To by pravděpodobně nestačilo. Chyběly především dělostřelecké otočné výsuvné věže (420 tun!), které měly ukrývat dvojče houfnic ráže 10 cm s kadencí 20+20 ran za minutu. Bez těchto zbraní bylo naše opevnění velmi oslabené. Ještě větší trhlinou byla malá politická podpora spojenců, bez kterých by opevnění během několika týdnů až měsíců stejně padlo...
2. 5. 2006 19:55 – Nymburk – Bohatý den
Dnešek byl vpravě převratný. Ráno jsem úspěšně přežil Klímovo cvičení z kvantové mechaniky (dílem proto, že půjdu studovat meteorologii a ne teoretickou fyziku).
Následoval dramatický výlet do knihařství. Ano, musím se pochlubit. Překlad Viktorie došel do velkého finále. Na CD jsem ho přinesl do knihařství. Strčil jsem CD do mechaniky a hned se rozeběhla tiskárna. Byl jsem překvapený, že se mě nikdo na nic nezeptal. Z tiskárny vylezlo osmdesát pět listů obyčejného kancelářského papíru potištěného jen z jedné strany. Řekl jsem ne. Chci lepší papír a oboustranný tisk. Dobře. Tiskárna vychrlila tentokrát jen polovinu původního množství papíru. Už jsem nikomu nevěřil a kontroloval jsem každou stránku. Strana padesát jedna chyběla. Všechny další byly vytištěny ve špatném sledu. Oznámil jsem to obsluze. Byli ze mě nešťastní. Zavolali ředitele, aby s tím něco udělal. Řekl, že se bude muset vytisknout všechno znovu. Namítl jsem, že přeci stačí vytisknout jen chybné stránky. To neumíme. Ale mně to doma jde. Opravdu? A v čem to děláte? V Ghostview. To neznáme. A můžete nám to sehnat? Bez problému. Stačí mi internet. Pan ředitel mě posadil k hlavnímu počítači. Stáhl jsem Ghostview a ukázal jsem mu ho. Byl naprosto nadšený. Ihned uměl program ovládat a vytiskl potřebné stránky.
Nastal naprostý chaos. Všechno se nám smíchalo dohromady, takže mi trvalo půl hodiny, než jsem dal celou knihu dokupy. Snad. Když mi řekli, že svázání bude trvat tři týdny, vytřeštil jsem oči. Účtenku na 780 Kč jsem už přijal s ledovým klidem...
Zašel jsem do Café Nordica, objednal jsem si bezedný šálek kávy a Marlenku a koukal jsem po jedné krásné slečně, která uměla dánsky. Šel jsem na poslední hodinu norštiny. Je mi z toho smutno.
23. 4. 2006 19:28 – Nová Paka – Nadávka
Při překlání románu Doppler od Erlenda Loea jsem se naučil hezkou nadávku v norštině. Řekne se to ,,stapp det opp i ræva`` a znamená doslova ,,strč si to do prdele``. Tentokrát jsem ji v GIMPu vysekal do pískovce:
20. 4. 2006 16:20 – Trutnov – ODS mínus
Blíží se volby. V pátek jsem se zůčastnil bouřlivé diskuse s Radimem a Luďkem na téma pravice versus levice. Nezastírám, že jsem levičák. Tuto diskusi jsem už hodil za hlavu, ale dnes jsem poprvé uviděl plakát ODS mínus, který mi vše znovu připomněl.
Strana ODS mě už delší dobu bombarduje svou modrou cestou a plusem pro každého. Slibuje rovnou daň a více peněz pro všechny. Kampaň ODS mínus připomíná, že nic není zadarmo. Vlastně uvažuje mnohem více tržně než ODS.
ODS říká jen polovinu pravdy. S rovou daní si každý na své výplatní pásce polepší. Ale i ve společnosti platí zákony zachování (třeba zákon zachování svinstva). I peníze se zachovávají. ODS zákonitě vybere méně na daních (řeči o snížení daňové kriminality jsou právě v podání ODS prázdné fráze). Tím, že vybere méně na daních, bude muset citelně snížit výdaje. Doplatí na to ti, kteří jsou závislí na státu a přitom potřební: sociálně slabí, děti, studenti, důchodci, příspěvkové organizace, veřejná hromadná doprava a ochrana přírody. Z toho mám velký strach. Otevřely by se pomyslné nůžky mezi bohatými a chudými. Důsledky známe. Jmenují se krize, fašismus, nacizmus a komunismus. Společnost, ve které vedle sebe žije minorita velmi bohatých a majorita chudých, je trvale neudržitelná. Hrozí v ní násilný převrat a úpadek, který nepřinese nic dobrého.
Mám rád tzv. skandinávský model i přes jeho nemalou kritiku. V Norsku má stát velmi silnou pozici. Za cenu zásahu do soukromí občanů zaručuje všem důstojný život. Lidé, a už vůbec ne bohatí, mnohdy nedokáží vystoupit ze svého stínu a pomoct sociálně slabším. Ani já to nedovedu. A proto si přeji, aby mě k tomu stát donutil.
Vojta Hrubý 23. dubna 2006 – 17:13
V cestopisu jsem zavedl novou funkci: diskusi. Rád bych měl zpětnou vazbu. Pomohlo by mi to zlepšit své příspěvky. Proto se nestyďte a vyjádřete svůj názor!
Reagovat
18. 4. 2006 18:27 – Smíchov – Evangelium podle Jidáše
Adélka mi přinesla neobyčejně zajímavý výstřižek z novin, ze kterého jsem se dozvěděl, že existuje text, který vysvětluje a snad ospravedlňuje jednání Jidáše. Přesto to pro mě nebylo tak docela nové téma. Všechno, co teď napíši, berte prosím shovívavě, protože jsem v oboru laik.
Při čtení Bible jsem si uvědomil, že jde ve skutečnosti o přísně logiké dílo. Jediné, co mi asi navždy zůstane tajemstvním, je vznik Boha. Ale nevidím v tom žádný problém. Prostě tu byl vždy, protože jinak by muselo být něco před ním, a to není pravda. (Mimochodem, nabízí se i jiné vysvětlení. Podle teorie relativity jsou čas a prostor neoddělitelné. Pokud Bůh stvořil prostor, což z Bible plyne, pak tedy současně stvořil čas, protože nemohl existovat čas bez prostoru. Proto nemá smysl ptát se, co bylo před stvořením světa.)
V Bibli člověk brzy narazí na postavu Ježíše. Je tak složitá, plná podobenství a metafor, ale přitom zachovává logiku Bible. Tím míním to, že každá událost má své místo. Nic není náhodné, vše je Boží plán. (Jak je to v mém životě? Je skutečně všechno pod kontrolou Boha? Téměř před dvěma lety jsem prožil jednu ze svých nejhorších nocí. Nic nepomáhalo. Zkoušel jsem léky, alkohol, obojí najednou, ale vše bylo marné. Ráno jsem každých deset minut dostával křeče do žaludku, které vedly ke zvracení žaludečních šťav... Lékař mi rychle pomohl. Ale co na to Bůh? Věděl jsem, že vědomě porušuji jeho nařízení. Volal jsem k němu, litoval jsem svých hříchů, ale nikdo mi neodpovídal. Byl to Boží záměr? Nepromarnil velkou příležitost ukázat mi svou existenci, abych se obrátil? Možná jsem dostal dost rozumu na to, abych se obrátil sám.) Přinejmenším v Bibli by měl Bůh plánovat. Ale moc jeho plánům nerozumím. Stvořil člověka a byl přesvědčen, že je jeho dílo dobré. Ale bylo skutečně dobré, když stačilo tak málo k jeho nevratnému poškození? Tak ať. Bůh tedy poslal lidstvo do drsného světa a vybavil ho základními potřebami a jejich uspokojením. Ukázalo se, že to nestačí. Proto seslal Mojžíšovi svá přikázání a v podstatě i jejich výklad. To dobře fungovalo po staletí. Ale ukázalo se znovu, že ani to není konečný stav. Proto poslal mezi nás Ježíše. S ním měl zřejmě jasný plán, protože jinak by ho přeci neposlal. Chtěl, aby lidstvu přinesl novou smlouvu. Nedílnou součástí této novinky byla i mučednická smrt a vzkříšení. Kdyby nebyl vzkříšen, jeho učení by přinejmenším ztratilo sílu, ne-li smysl. Aby mohl zemřít mučednickou smrtí, musel ho někdo vydat a ukřižovat. Opět to není nic jiného než Boží záměr a přísná logika. Do tohoto schématu mi nezapadá výčitka křesťanů, že židé zabili Ježíše. Křesťané by jim naopak měli děkovat, že od nich dostali smysl své víry.
A v tomto momentu vstupuje na scénu postava Jidáše. Je opět jedním článkem složitého řetězu logické posloupnosti. Bez něj by židé a Římané nedostali Ježíše do rukou, aby ho mohli zabít. Jeho úloha je často podceňovaná, ale ve skutečnosti nesmírně důležitá.
Co se mu ale honilo hlavou? Přišel na to sám, nebo mu to Bůh sdělil přímo? Nebo to snad by Ježíš, kdo mu to řekl? Nevím. Funkce Božích záměrů je mi zatím skrytá. V každém případě bych rád slyšel jeho vysvětlení. Pochybuji, že by to Jidáš udělal pro pár zlaťáků. V jeho prospěch navíc mluví to, že svého činu hned litoval. Kdyby to udělal z touhy po penězích, určitě by se choval jinak.
Ale co když Nový zákon není to poslední? Chystá pro nás Bůh něco nového? Dva tisíce let je dlouhá doba (a navíc kulaté číslo). Naše společnost učinila velký pokrok. Rád bych se mu podíval pod pokličku.
17. 4. 2006 13:50 – Roztoky u Jilemnice – Všechno jde k čertu
Co na to říct. Těžko se vyrovnávám s neúspěchem. Z fyzikálního praktika jsem vždycky měl jedničku. Tentokrát budu o stupeň horší. Nejsem si jist, zda to znamená, že se celkově zhoršuji, nebo je to jen zanedbatelný výkyv. Jsem zcela bezradný. Prohlížel jsem v datavázi práce svých kolegů a mnohdy jsem se nestačil divit, přes kolik chyb dostávají jedničky. Možná jsem k nim příliš kritický a k sobě benevolentní. Člověk mnohdy těžko vidí své vlastní chyby.
Mám strach, že mi ujel vlak. Zmeškal jsem celý rok tím, že jsem byl nemocný. Na jednu stranu jsem rád za to, co jsem zažil, na druhou stranu mě to přivádí ke smutku. Mí přátelé už píší bakalářské práce, zatímco já ,,smolím`` praktika. Mám velký strach, že to nezvládnu.
12. 4. 2006 16:41 – Jaroměř – Postřeh
Dnes jsem učinil pozoruhodný objev. Vlastně to nebylo dnes. Už delší dobu jsem to tušil. Ta myšlenka ve mně hlodala celé roky. Nebudu chodit kolem horké kaše:
Při svých každodenních cestách vlakem jsem svědkem, jak jsou lidé všech věkových, sociálních a sexuálních kategorií zabraní do čtení lifestylových časopisů a tabloidů. Stručný výčet: Blesk, Blesk pro ženy, Quo, Mens Health, Žena a život, Elle a další. Tajně se čtenářům dívám přes rameno. Z velké dálky zvládám přečíst jen palcové titulky a prohlédnout si obrázky. A v tom je ten objev.
Pánským časopisům dominují pochopitelně ženy, dále sex a auta. Jejich dámské protějšky nejčastěji zobrazují ženy a sex. Tato nesymetrie je tak očividná, že ji člověk chápe jako samozřejmost. Ale tak to není. Musí to mít nějakou příčinu.
To, že se v pánských časopisech objevují ženy v přiléhavých šatech, ve spodním prádle nebo zcela nahé, snad nikoho nepřekvapí. V případě dámských časopisů je situace zcela odlišná, tedy relativně. Kromě pornografie tu nalezneme v podstatě stejné obrázky. Muži se objevují v dámských časopisech překvapivě málo. V Británii používají pro ,,akt`` na třetí stránce tabloidu termín ,,page three girl˚˚. Nikdy jsem neviděl ,,page three boy``. Viz Wikipedia.
Našel jsem tři možná vysvětlení: všechny ženy jsou lesby, je to diktát módy, ženy jsou krásnější než muži. První variantu musím zavrhnout. Sice vysvětluje zkoumaný jev, ale jinak je úplně mimo.
Diktát módy má větší šanci. Ale proč právě ženy? Možná jsou ovlivnitelnější. Nebo se více soustředí na krásu a naproti tomu muži na ženy a auta.
Tím jsem se lehce dotkl třetí možnosti. Co když jsou ženy objektivně krásnější než muži? Příroda je vytvarovala krásně hladké, oblé a vysoké tak akorát. A nebo to byl Bůh?
12. 3. 2005 13:07 – Nová Paka – Runový kámen
Vytesal jsem si vlastní runový kámen. Kdo rozluští, co je to za písmenka, dostane čokoládový bonbón. Jinak text je napsaný norsky, takže neočekávám, že by mu někdo rozuměl.
1. 3. 2006 15:16 – Čelákovice – Praktikum III
Tímto dnem jsem vstoupil do třetího oddilu fyzikálního praktika na Matfyzu. Byl to pro mě šok. Nejprve jsem nemohl najít klíče od skříňky. Milá vedoucí praktika mi řekla, že jsou na dveřích. Dobře. Vydal jsem se do suterénu hledat šatnu. Na obvyklém místě nebyla. Prošel jsem snad kolem všech dveří na patře, než jsem našel ty pravé. Nutno dodat, že úroveň skříněk šla silně nahoru.
Vrátil jsem se do praktika a rozhlížel jsem se kolem. Nalevo a napravo se táhla řada temných kójí, kde se provádějí měření. Má to své opodstatnění, protože se jedná o praktikum z optiky, kde je většinou potřeba temno. Našel jsem si svou kóji a prozkoumal jsem ji. Na stole stál velký těžký přístroj, který se nepodobal ničemu, co jsem v životě viděl. Proč ne. S pomocí tří asistentů jsem začal měřit. Šlo to pomalu. Přístroj bylo potřeba neustále seřizovat, aby bylo měření přesné. Tím se celý experiment protáhl na neuvěřitelných pět, slovy pět hodin. Odcházel jsem zcela vyčerpaný spolu s hrstkou podobných nešťastníků.
Pokračoval jsem cvičením z fyziky. Měl jsem si za domácí úkol připravit jednu úlohu a ukázat ji na tabuli. Z dvaceti fixů nepsal ani jeden. Následovalo cvičení z matematiky. Nikdo tomu nerozuměl. Celou dobu jsme se tiše smáli své nemohoucnosti.
12. 2. 2006 14:32 – Nová Paka – Krummau
Ve svých zdrojích jsem našel, že Krummau an der Moldau je Český Krumlov. Dalo se to čekat.
9. 2. 2005 16:19 – Hohenau – Rusové
Setkání s ruskými cestujícími mělo zajímavou dohru. Vlak měl asi deset minut zpoždění. Když jsme zastavili na nádraží v Simmeringu, chtěli vystupovat. Vytušil jsem, že chtějí jet až na Südbahnhof, a tak jsem řekl: Разрешите, это нет Wien Südbahnhof, это Simmering. Poděkovali a znovu si sedli. Pochopili, že je se mnou snadná domluva, a tak se zeptali, jaký je ve Vídni čas. Moc jsem tomu nerozuměl, ale řekl jsem Десять часов сорок девять. A děkoval jsem paní Horalíkové, že mě naučila alespoň trochu rusky. До свидания.
9. 2. 2005 16:00 – Gänserndorf – Egon Schiele
Egon Schiele se narodil roku 1890. Část života bydlel i v Čechách v Kromau an der Moldau (zkusím doma zjistit, kde to je). Patří mezi nejvýznamější malíře expresionismu, ale v jeho dílech je i hodně secese a symbolismu. Maloval téměř výhradně akty. Muže a ženy ukazoval v nejrůznějších polohách. Nevyhýbal se žádným tématům, a tak vznikly i obrazy lesbických vztahůa a třeba i Masturberendes Mädchen a to byl asi hlavní důvod, proč se dostal i do vězení. Pobyt ve vězení byl pro něj plný beznaděje, kterou vyjádřil i v několika svých obrazech.
Měl naprosto osobitý styl, který snad nelze s nikým zaměnit. Používal výraznou linii a využíval podivuhodné vlastnosti lidského mozku: doplňování linií. Povrch postav vyplňoval na první pohled chaotickými tahy štětce, které ale vytváří harmonický celek. Tento postup mi připomíná některé pozdní obrazy Eduarda Muncha.
9. 2. 2005 9:55 – Hohenau – Cesta do Vídně
Jedu vlakem do Vídně. Chci navštívit svou oblíbenou galerii a dóm sv. Štěpána.
V kupé se mnou sedí skupinka Rusů. Přechod přes hranice pro ně není vůbec jednoduchý. Musí předkládat spoustu papírů a víza. Děkuji Bohu, že žiji v České republice, která je členem Evropské unie.
5. 2. 2006 19:15 – Nová Paka – Vlak
Milí přátelé,
jak jste si jistě všimli, začal jsem některé texty psát norsky. Dělám to z určité touhy po utajení. Cizí jazyky používám jako šifru. Čeština znamená volný přístup, angličtina už je pro vážnější zájemce o mě a norština je jen pro experty. To neznamená, že vám zakazuji tyto příspěvky číst. Nikoliv. Pokud někdo chce vědět o mně všechno, nechť si koupí norský slovník :-) Nepředpokládám, že by to tu četli rodilí norové.
Dále jsem pro vás připravil krátké pojednání o tom, proč není dobré přecházet trať na červenou. Článek lze vyložit dvěma způsoby. Nechám na vaší fantazii, co si z toho odnesete. Tak tady je článek Vlak ve formátu PDF.
4. 2. 2006 10:37 – Plzeň-Litice – En katolsk møte
Jeg er på en katolsk møte i nærheten av Plzeň. Alle singer her og ber om jeg ikke vet hva. Det er ganske meningsløs. Man snakker om håpe. Man snakker om Gud, Den helige ånden, Jesus. Jeg har skrevet det og jeg skriver det igjen—det finns ingen Gud, fordi jeg ikke tror på ham. Jeg tror bare på Djevelen og Helvete. Helvete existerer, den er i alt som er rundt meg. Livet mitt er Helvete, Døden er Helvete. JEG VIL DØ, JEG MÅ DØ, JEG SKAL DØ. Jeg håper at jeg vil dø snart, kanskje vil jeg dø på mandag. Hvis jeg bare hørte Gud, ville jeg ikke dø. Men jeg hører ingenting. Han er taus.
Det er helt kjedelig her. Alle sier ofte Amen. Jeg sier Faen. Bare Faen. Jeg føler meg litt bedre.
Presten sier, at Gud ville gjerne helbrede meg, hvis jeg bare gikk og ba ham om det. Jeg har ikke mot til å be om det. Jeg vet at han hører ikke. Det gjør han, virkelig. Man sier at jeg må lete etter ham, at jeg må gå etter ham,at jeg skulle løpe etter ham. Dritt.
Presten snakker om Djevelen. Han sier at vi må be om å frigjøre oss av synd. Men jeg liker synd. Det er så bra å være med Djevelen. Han hjelper meg med alt jeg trenger. Han er så snil. Det gjør meg ingenting at jeg kommer til Helvete.
Plutselig ba jeg Gud om å hjelpe meg. Jeg vet ikke hva som skjedde. Jeg snakket med en prest som jeg kjenner fra før. Han sa meg at Gud er sterkere en Djevelen min. At jeg kan bli frigjørt av syndene mine. Jeg lovet ham at jeg skal forbedre meg. Jeg vet ikke hva skal jeg gjøre til å forbedre meg. Kanskje slutter jeg å si løgn. Jeg skal ikke begå selvmord.
Jeg har planleget selvmorden min. Jeg skal legge meg til badekaret og skjære årene mine og lytte til Bach. Eller Widor. Den femte symfonien.
3. 2. 2006 18:50 – Praha – Dagbok på norsk
Jeg bestemte meg å skrive dagboken på norsk noen ganger. Hvorfor ikke det? Jeg vet at mange av dere skal ikke forstå meg, men det er ofte bedre å ikke forstå. Jeg skal også skrive på engelsk.
Jeg har snakket med Věra i dag. Vi snakker ofte sammen. Vi snakker om døden. Djevelen vil at jeg skulle dø snart. Jeg vil dø, også. Věra sier at jeg vil gjøre mye onde hvis jeg dør. Hva skal mora mi tenke på når hun får vite at jeg er død? Vet ikke. Hun sa meg at hun vil forstå det. Jeg håper at hun vil gjøre det.
Vi snakket også om verden. Jeg forklarte entropi teori. Verden kommer til o bli mer og mer kaotisk og en dag kommer alting til å dø. Det finns ingen Gud, fordi alt er meningsløs. Det finns bare Djevelen og Helvete. Og Djevelen ber meg om å dø snart.
I morgen skal reiser jeg til Plzeň med Martin. Vi skal møte mange katolikker som skal snakke med om Gud. Gud er død.
I dag ville jeg begå selvmord. Jeg stod på plattform og jeg ville hoppe under et tog. Men toget kjørte veldig langsomt. Hvis et tog kjører 75 km i t., er det sånt som hvis man faller 22 meter dypt. Det er ganske bra.
7. 1. 2006 16:23 – München – Galerie
Galerie Alte Pinakothek se nachází v nepříliš pěkné budově v centru Mnichova. Ukrývá v sobě díla renesančních a barokních mistrů z Evropy.
Německé malířství zastupuje především bavorský rodák Albrecht Dürer společně s Lucasem Cranachem. Od Dürera mám nejraději portréty. Jsou úplně prosté, ale přesto podávají o objektu více informací než jeho vnější podobu.
V hojné míře jsou tu obrazy vlámských a holandských mistrů. Miluji Rembrandta. Vlastně si na něm cením podobných vlastností jako u Dürera. Jeho obrazy jsou čisté, bez zbytečných kulis a mají duši.
Povšiml jsem si obrazů Jana Brueghela. Jsou plné postav, života a světla, které prochází temnými mraky. Právě osvětlení jeho obrazů mě velmi zaujalo.
Město Mnichov moc pěkné není. Docela hezký je kostel svatého Michala na hlavní třídě. Trochu stranou stojí cihlová Frauenkirche, u které jsem se nedokázal rozhodnout, zda je gotická nebo novogotická. Nevím.
7. 1. 2006 9:26 – Cham – Die Welt
Na nádraží ve Furth im Wald jsem si koupil noviny Die Welt. Je to opravdový broadsheet, protože listy mají formát A2 a je jich tolik, že bych je nepřečetl ani za týden.
Ptačí chřipka zabíjí v Turecku. Přemýšlím, proč umírají právě děti. Možná si hrají s ptáky. Ptačí chřipky se nebojím, nebál jsem se ani BSE. Co musí přijít, to přijde. Jen se bojím, že mi umře rodina a já zůstanu naživu. Možná si oni myslí to samé co já. Třeba zemřeme všichni dohromady.
6. 1. 2006 21:11 – Ústí nad Orlicí – Sex
Jedu do Mnichova. Vlastně teď jedu do Olomouce, kde přestoupím na vlak do Plzně. Dělám to proto, abych mohl trochu déle spát
Nemám chuť nic dělat, protože jsem hodně unavený. Tento týden byl plný překvapení, ale některá zde nemohu sdělit, protože jsem slíbil, že budu mlčet. A tak se bavím pohanskými myšlenkami. Přemýšlím, jaké by to bylo mít sex s lidmi, kteří jsou ve vlaku. Pochopitelně ne s pánem, který sedí vedle mě, i když by to asi bylo zajímavé. Sex ve vlaku. Kdybych měl přítelkyni, koupil bych jí k narozeninám cestu první třídou v nočním vlaku do Humenného. Cestou bychom spolu spali. Ale žádnou přítelkyni nemám. Bohužel.
1. 9. 2005 15:46 – Вовчий – Sestup
Sestoupili jsme z poloniny do hlubokého údolí. Cestou se nám potvrdilo, že na ukrajinské mapy nelze spoléhat. Hora Стій má podle mapy jeden výrazný vrchol, zatímco ve skutečnosti má zřetelně vrcholy dva. Stejně tak naše cesta vedla mírně jinudy, než jak je zanesená na mapě.
Aby toho nebylo málo, nejsou tu žádné turistické cesty, takže člověk musí hodně spoléhat na nespolehlivou mapu. To byl hlavní důvod, proč se vracíme stejnou cestou zpět. Nechtěl bych ve zdejších lesích zabloudit. Naštěstí už jsme už jsme na dobře známém místě necelé čtyři kilometry od nádraží.
Ještě ani neskončila tato cesta, a už vymýšlím, kam se podívám příště. Rád bych vylezl na nejvyšší horu Ukrajiny, která se jmenuje Говерла. S tím bych spojil návštěvu rumunské lesní železnice ve Vişeu de Sus a možná některých hor v okolí. Už delší dobu také zvažuji cestu do rumunského pohoří Făgăraş. Velmi konkrétní plán mám na cestu do polských měst Kraków a Jarosław. Sám jsem zvědavý, kolik se mi toho splní.
31. 8. 2005 16:41 – Polonina Боржава – Výstup
Celý den jsem stoupali na horu Стій, ale na vrchol jsme nedošli. Spokojili jsme se s takovým předvrcholem, kde jsme postavili stan.
Zdejší krajina má zajímavý ráz. Hluboká údolí střídají vysoké oblé kopce. Lesy tvoří převážně buky s občasnou příměsí smrků. S nadmořskou výškou se les téměř nemění. A potom zcela náhle končí a je tu horská louka plná borůvčí a hořců, které se zde říká polonina.
Překvapivě jsme potkali i několik lidí. Někteří šli na borůvky, jiní jen na výlet. Očekával jsem, že tu budeme úplně sami, snad tedy kromě medvědů. Celkově se mé černé představy nevyplnily. Jeden ukrajinec mi tvrdil, že v celých Karpatech žijí tak dva medvědi. Ale stejně mě v noci trochu mrazí strach. Člověk nikdy neví.
30. 8. 2005 12:02 – Чоп – Příjezd
Naší první zastávkou na Ukrajině je město Чоп. Na zdejším nádraží jsme prošli celní a pasovou kontrolou. Vyplnili jsme jednoduchý dotazník, který byl naštěstí v angličtině, a zodpověděli jsme několik triviálních otázek. Obsah našich batohů naštěstí vidět nechtěli. Nevím, jak bych to tam narovnal zpět.
Přímo u východu z celnice postával hlouček lidí. Když jsem chtěl projít kolem, okamžitě se ke mně nahrnuli a začali nabízet své služby—odvoz taxíkem a výměnu peněz. Trvalo mi čtvrt hodiny, než jsem všechny přesvědčil, že jejich služby nepotřebuji. Jeden taxíkář dokonce mluvil velmi dobrou češtinou. Na Zakarpatské Ukrajině vůbec není problém domluvit se. Lidé jsou velmi ochotní a komunikativní. Oproti lidem v západní Evropě si zachovali vřelost a přívětivost. Kéž by jim to dlouho vydrželo.
29. 8. 2005 12:54 – Nová Paka – Cesta na Ukrajinu
Dnes večer odjíždím s Jendou na Ukrajinu. Rádi bychom navštívili Мукачево a horu Стий. Celkem strávíme na Ukrajině asi čtyři dny. Z toho téměř dva dny zabere cesta, protože ukrajinské vlaky jezdí pomalu a navíc potřebujeme dost času na vyřízení formalit na hranicích.
Mám z tohoto výletu hrozný strach. Bojím se medvědů, vlků, lidí, že se ztratíme v horách nebo že nám ujede některý vlak. Pokusil jsem se veškerá nebezpečí minimalizoval. Na přestupy mezi vlaky máme řádově hodiny, vezu dostatek peněz v různých měnách uložený na více místech v batohu, zabalil jsem si jídlo na pět dní.
Jsem tak nervózní, že beru dvojnásobnou dávku Zyprexy, abych se dokázal alespoň trochu uklidnit. Paní doktorka s tím dříve při podobných problémech souhlasila, tak doufám, že se na mě nebude zlobit, až ji to řeknu.
Iracionální strach a úzkost jsou běžnou součástí deprese, kterou trpím. Je však otázkou, do jaké míry je strach z Ukrajiny racionální nebo iracionální. Jeho projevy (bušení srdce, nevolnosti) nápadně připomínají strach spojený s depresí. Otázkou zůstává, jak proti němu bojovat. Léky sice účinně zabírají, ale mají pochopitelné vedlejší účinky (útlum, únava, omezení rozumových schopností). Nechci stále brát léky, musím se naučit žít bez nich. Bude to těžké.
27. 7. 2005 12:10 – Oslo – Oslo Ø om sommeren
Naše dovolená se nachýlila ke konci. Je čas rekapitulovat. Posledních několik dní jsme strávili v pohoří Saltfjellet. Voda, sníh, kameny a komáři. Mělo to své osobité kouzlo.
Dnes jsme trochu nakupovali v Oslo. Bylo příšerné vedro. Odnáším si tři knížky v norštině. Jsem spokojený. Ostatně z celé dovolené mám příjemný pocit. Ani jednou jsme se nepohádali. Počasí bylo přijatelné (dovedu si představit i mnohem horší). Čeká nás ještě náročná cesta vlakem domů.
21. 7. 2005 15:28 – Godøynes – Saltstraumen
Často musíme jezdit autobusem. Nejbližší nádraží je totiž vzdálené asi dvacet kilometrů. Řidiči autobusů jsou asi všude stejní. Jsou neochotní, špatně slyší, zapomínají zastavit tam, kam mám koupenou jízdenku. Dnes ráno mě řidič přehlédl a zastavil až velký kus za zastávkou. Budiž mu přičteno k dobru, že mi uznal slevu 50% na InterRail.
Dnes ráno jsem tedy jel autobusem na Saltstraumen. Je to nejužší místo obrovského fjordu, kterým při přílivu a odlivu protéká obrovská masa vody. V proudu vody se vytváří velké, až osm metrů široké víry. Přímo nad úžinou vede vysoký most, ze kterého je na proud nádherný výhled.
Očekával jsem, že se budu prodírat zástupy turistů, ale zmýlil jsem se. V době nejsilnějšího proudu postávalo na mostě jen několik lidí. Sem na sever přijíždí zřetelně méně turistů než na jih Norska. I proto sem jezdím tak rád.
19. 7. 2005 10:35 – Godøynes – Myšlenky
Už několik dní si nedovedu utřídit myšlenky, abych byl schopen něco smysluplného napsat. V horách je to jednodušší, protože jdu často sám a s rodinou se setkávám jen málo.
Teď bydlíme v menším domku za polárním kruhem v Godøynes nedaleko Bodø. Jsem tu, narozdíl od zbytku rodiny, velmi spokojený. Mám čas a prostor na příjemné činnosti: čtu knížku, kupuji si noviny a komunikuji norsky s různými lidmi.
Zdejší noviny Aftenposten jsou výborné. V Česku asi nemají obdobu. Na každé téma se i v rámci jednoho článku snaží dívat z různých úhlů. Dokonce i na poněkud bulvární události dokáží vystavět zajímavou úvahu. Například stará žena ležela sedm měsíců mrtvá, než ji majitel jejího bytu objevil. Autor článku se zamýšlí nad tím, proč ji nikdo neobjevil dříve. Dochází k závěru, že se norská společnost málo stará o své okolí a měla by se pozastavit nad svou péčí o staré osamělé lidi. Obviňovat konkrétního člověka, například majitele bytu, nemá žádný smysl.
Z norské komunikace mám smíšené pocity. Norové vůbec nepočítají se situací, kdy by cizinec mluvil norsky. Pokud poznají, že jsem cizinec, okamžitě přejdou do anličtiny. Naštěstí ne všichni. Přesto se mi daří vše potřebné vyřídit norsky. Někteří jsou dokonce mou norštinou velmi potěšeni. Rozhodně nelituji toho, že jsem se norštinu tak intenzivně zabýval. Otevřelo mi to dveře k bližšímu poznání norské kultury.
14. 7. 2005 19:52 – Oppdal – Neviděl jsem
Včera jsem neviděl vodopád Åmotan. Souvisí to s mou depresí. Zažil jsem znovu ten okamžik, kdy člověk ví, že přichází deprese, ale nemůže to ovlivnit. Proto jsem zůstal na břehu řeky a díval jsem se do proudu vody. Ostatní šli zatím k Åmotanu.
Když jsem v depresi, tíhnu k tomu, že se vzdávám různých věcí: přátel, zážitků, jídla a podobně. Působí to na mě uklidňujícím způsobem, ale k ničemu dobrému to nakonec nevede.
12. 7. 2005 18:24 – Storvatnet – Turista v Norsku
Norsko je z pohledu turisty podivuhodná země. Je tu uzákoněna absolutní svoboda pohybu. I v národním parku člověk může jít kamkoliv. Snad jen v několika málo přírodních rezervacích je vstup omezen velmi ohleduplně napsanou cedulí. Tuto svobodu pohybu však nelze příliš využít, protože terén bývá často velmi obtížný, takže je člověk nakonec rád, že může jít po značené cestě.
Další zvláštností jsou malé horské chaty. Dnes jsme jednu takovou viděli. Byla odemčená a připravená k bydlení. Kdokoliv může přijít a ubytovat se. Před odchodem zanechá na chatě 250 NOK za osobu a noc. Turistický spolek, který chatu vlastní, jen občas doplní zásoby jídla a plynu a převlékne postele. Zajímalo by mě, jestli by něco takového mohlo fungovat v Česku.
Odpoledne jsem byl na malý okamžik šťastný. Na několik sekund se mi duše rozjasnila. Potom jsem rychle vystřízlivěl a uvědomil jsem si, že nemám naději ani víru. Nevěřím, že se vyléčím.
11. 7. 2005 20:03 – Urdvatnet – Třetí den
Dnešek se velmi vydařil. Po celou dobu bylo téměř jasno. S večerem slunce kleslo a hory dostaly modelovanější povrch díky stínům. Dovrejfell má nádherné barvy. Voda je od tmavě modré po azurovou, hory jsou okrové a šedé a obloha je kovově lesklá.
Letos napadlo mimořádně velké množství sněhu. Mocnost některých sněhových polí se pohybuje v řádu metrů. Tím jsou i řeky neobyčejně dravé a hluboké. Dnes jsme několikrát museli brodit. Vody bylo místy až nad kolena. V jednom místě jsem neudržel rovnováhu a zřítil jsem se až po krk do vody. Pravá strana a záda zůstaly naštěstí nad vodou, takže jsem zachránil všechno důležité včetně mobilního telefonu.
Na mobil mám vztek. Trpí alergií na horský vzduch. Kdykoliv se vydám do hor, přestane mu fungovat displej. Vadí mu zatím Tatry, Orlické hory a Dovrefjell. Krkonoše snáší celkem dobře. Na techniku se nevyplácí spoléhat. Ani tu není signál. Je to docela příjemný pocit být chvíli nedosažitelný.
10. 7. 2005 18:22 – Åmotdalshytta – Druhý den
Dnes bylo zataženo. Celé odpoledne navíc prší. Ne moc, jen mírně. Ale i tak je to nepříjemné.
Po většinu cesty jsme šli obtížným terénem. Prodírali jsme se kamennými poli a přelézali jsme široké sněhové závěje. Jeden sněhový jazyk byl tak dlouhý, že jsem si na něm dobře zalyžoval. Samozřejmě s sebou nemám lyže. Jen jsme běžel dolů a nechal jsme nohy klouzat po sněhu. Dosáhl jsme překvapivě vysoké rychlosti. Bylo to příjemné.
Každé povzbuzení dnes bylo potřeba. Dolehla na nás ,,krize třetího dne``. Na všech předchozích cestách jsem vypozoroval, že třetí den jsme všichni nervózní, naštvaní a unavení. Je to celkem logické, protože první dva dny člověku ještě stačí síly, třetí den je na dně a od čtvrtého dne dne si už začíná zvykat. Jen si nejsem jist, zda je dnešek třetí den. Pokud to bude až zítra, tak si to nedovedu ani představit. Jsme totiž teprve druhý den na horách. Na druhou stranu jsme už čtvrtý den na cestě. V průměru je to třetí den. Naštěstí. Bude také dost záležet na počasí.
Hodně jsem přemýšlel o zviřatech. Včera jsem viděl stádo moskusů. Jsou to divoké krávy, které žijí v Dovrefjellu. Mají zvláštní povahu. Jsou velmi plaché, ale pokud se vyděsí, mohou na člověka zaútočit a v nejhorším případě ho i zabít.
Žádné vlastní zvíře nemám. Dříve jsem měl kocoura, ale umřel stářím. Další kočku mít nesmím. Tak jsem si alespoň koupil dva plyšové medvědy. Jmenují se Nils (podle hrdiny jedné dětské knížky od Selmy Lagerlöfové) a Bjørn (norsky medvěd). Vzal jsem je s sebou, protože jsou ze Švédska (koupil jsem je v IKEA) a chtěl jsem ji ukázat rodnou zeni. Moc rád si s nimi povídám. Jsou hodní a nikdy mi neodmlouvají.
9. 7. 2005 14:54 – Snøheim – Hory
Vyšli jsme do hor. Začátek cesty je vždycky náročný. Jeli jsme téměř dva dny vlakem. Nakonec jsem přeci jen ustoupil a jel jsem trajektem. Díky vysoké dávce léků jsem celou plavbu spokojeně prospal.
Včera jsme navštívili Oslo. Bohužel jsme neměli mnoho času, a tak jsme se jen prošli po Karl Johans gate a navštívili jsme náš oblíbený Vigelandův park. Oslo je krásné město. Když je hezké počasí, a to nebývá často, lidé vyjdou do ulic a radují se.
Dnes ráno jsme vystoupili ve stanici Hjerkinn a vydali jsme se směr Snøheim. Hned za nádražím jsme se dostali do prostoru vojenské střelnice, který jsme opustili až po patnácti kilometrech u Snøheimu. Měli jsme strach, ale přežili jsme to.
Pohoří Dovrefjell mám moc rád. Vyniká táhlými ledovcovými údolími i vysokými štíty. Nejvyšší hora se jmenuje Snøhetta. Na jejím úpatí jsme založili tábor. Dnes večer se možná pokusíme vystoupit na její západní vrchol.
4. 7. 2005 15:10 – Lichkov – Sny
Mám dva druhy snů: noční a denní. Noční sny nedokáži nijak ovlivnit. Přicházejí samy. Mám je moc rád. I když se mi zdá nějaký divoký sen, což bývá jen zřídka, probouzím se s dobrým pocitem. Nejčastěji se mi zdá nějaký příběh. Bývám současně v roli pozorovatele i hlavní postavy. Vidím barevně, slyším zvuky a občas vnímám i chutě a vůně.
Denní sny jsou podstatně komplikovanější, protože si je sám vytvářím. Některé z nich si i naplňuji. Myslím, že splněný sen ztrácí svou hodnotu. Nedávno jsem psal, že jsem přečetl knihu od Sigrid Undsetové v norštině. V ten okamžik můj sen zcela zmizel. Ale nedopadlo to moc tragicky. Nahradil ho další sen. Chci přečíst knihu Kristin Lavransdatter. Naštěstí je tak tlustá, že mi tento sen vydrží docela dlouho.
Postupem času jsem se naučil být ve svých snech poněkud realističtější. Nesplnitelné sny člověka jen deptají. Na druhou stranu mají tu výhodu, že neztrácejí svou hodnotu jako splněné sny.
Abych byl trochu konktrétnější, splnil jsem si dnes jeden sen. Šel jsem pěšky z Rokytnice v Orlických horách do Mladkova. Ani nevím, proč to byl můj sen. Snad jsem si chtěl projít zajímavý úsek linie těžkého opevnění z třicátých let. Téměř nic jsem neviděl, protože bunkry byly od cesty dost daleko. A tak jsem místo koukání přemýšlel. Mým velkým snem je vědět, co by se stalo, kdybychom se postavili Hitlerovi na odpor. Patří to samozřejmě do kategorie nesplnitelných snů.
V těchto souvislostech mě napadá norské slovo kanskje [kanše], které je složeno ze slov kan (může) a skje (stát se) a které se překládá jako možná nebo snad. Třeba se mi můj sen splní. Kanskje.
11. 6. 2005 20:54 – Nová Paka – AcronymFinder
Při svém brouzdání po internetu jsem objevil docela zábavný program. Jmenuje se AcronymFinder.com a vyhledává význam zadané zkratky. Přemýšlel jsem, jakou zkratku si nechám najít. Jediné, co mě napadlo, byly mé iniciály VH. Významy byly následující: Voyage Home, Visual Hallucination, Visible Human, Virtual Host, Virtual Hospital a Vacuum Hohlraum. Ze všeho nejvíce mě potěšil Vampire Hunter. To by byla báječná přezdívka do akčních počítačových her. Škoda, že jsem s hraním už skončil.
Zítra jedu do Trutnova nakoupit jízdenky do Norska. Mít padesát tisíc v kapse je docela příjemný pocit.
3. 6. 2005 13:10 – Nová Paka – Splněný sen
Splnil jsem si svůj velký sen. Přečetl jsem román Jaro (Våren) Sigrid Undsetové v norštině.
Na ploše tří set stran rozehrává Undsetová nádherné osudy Torkilda, Rose, jejich rodin a přátel. Hlavním pilířem díla je složitý vztah Torkilda a Rose, který se vyvíjí od dětského přátelství přes milence k manželství a nakonec i k rozvodu a opětovnému setkání. Mezilidské vztahy a charaktery postav jsou vylíčeny velmi realisticky.
Pozoruhodné jsou ženské postavy. Ženu tu potkáváme v mnoha rozdílných rolích: matka, dcera, manželka, žena v domácnosti, zaměstnaná žena. To zřetelně souvisí s tím, že román byl napsán ženou v době (1914), kdy ženy začínaly hledat nová místa ve společnosti. Dodnes zůstává otevřená otázka, zda se má žena věnovat rodině, nebo jíz za individuálním štěstím. Undsetová se přiklání spíše na stranu rodiny, což potvrdila i svým životem (nicméně zvládla i výbornou kariéru).
Ještě bych se chtěl zmínit, proč je vlastně dobré číst knihy v cizím jazyce. Jednoznačně tím člověk spojí příjemné s užitečným a rozšíří si tak slovní zásobu v příslušném jazyce. Další výhodou je, že autor do svého textu vkládá více, než dokáže překladatel přenést do jiného jazyka. Například ve zmiňovaném románu Jaro je docela důležité, že Aksel mluví s dánským přízvukem. Tím se ve společnosti svým způsobem prezentuje. Nedovedu si představit, jak to přeložit do češtiny
Kniha čtená v cizím jazyce se také stává mnohem plastičtější, protože různé jazykové schopnosti poskytují různé zážitky z textu. Proto má smysl číst knihu vícekrát s časovým odstupem, zvláště pokud tento čas strávíme studiem jazyka.
Tak jen doufám, že jsem někoho ze svých čtenářů motivoval ke čtení v cizím jazyce (nemusí to být nutně norština).
26. 5. 2005 19:48 – Nová Paka – Cesta do Norska v ohrožení
Je to smutné. Teprve včera jsem se definitivně rozhodl jet do Norska. To jsem ještě netušil, jak se situace vyvine.
Vyložím to od počátku. Původně jsem plánoval, že pojedeme do Norska po pevnině přes Århus a København. Je to sice levná cesta, ale zdlouhavá a nepohodlná, protože se musí v noci čekat asi pět hodin v Århusu. V dobré víře jsem vymyslel alternativní trasu přes Berlín a Malmö, která je velmi příjemná, protože se jede lehátkovým vozem. Má to však jeden háček. Vlak do Malmö je do Švédska přepravován trajektem. Při minulé cestě do Norska jsem si slíbil, že už nikdy v životě nepojedu lodí. S tím je spojena docela úsměvná historka.
V dopravních prostředcích trpím kinetózou, což je nevolnost způsobená nevyváženým zrychlením. Zjednodušeně řečeno je mi ve všech dopravních prostředcích kromě vlaku špatně od žaludku. Proti tomu existují léky, které do určité míry dokáží zabránit zvracení. V Norsku jsme jeli čtyřhodinovým trajektem na Lofoty. Při cestě tam jsem měl léky a přežil jsem to. Po dvou dnech na ostrově léky záhadně zmizely. Po celodenním zoufalém hledání jsme je našli v popelnici. Tehdy jsem se rozhodl, že cesta z Lofot bude moje poslední plavba v životě.
Tak tedy jsem vymyslel trasu s trajektem. Dokonce jsem se naučil jak na tento spoj rezervovat lůžkový lístek v systému PARIS. To vše pro svou rodinu. Předpokládal jsem, že já pojedu sám po pevnině.
Mamka byla nápadem nadšená, ale rozhodla se, že pojedu také trajektem. To jsem odmítl. Šeredně jsme se pohádali. Potom jsem hodně přemýšlel a došel jsem k závěru, že buď pojedu po pevnině, nebo vůbec ne. Je to drsné rozhodnutí, ale nemohu jinak. Rmoutí mě, že jsem se na cestu dokonale připravil. Naučil jsem se i norsky. A teď budu muset zůstat doma. Pokud by někoho napadlo, co mám dělat, pošlete mi prosím mail. Možná jsem jen sobecký nebo naivní.
13. 5. 2005 16:22 – Berlin Neptunbrunnen – Dojem z Berlína
Berlín je uspěchané moderní město. Historické budovy se dají počítat na prstech, zato rušných silnic je tu nespočet. Přesto má město i svou přívětivou stránku.
Nejprve jsem navštívil park Tiergarten. V samém srdci města tu leží rozsáhlá oblast lesů, jezírek a palouků. Rostou zde buky, platany, duby a javory. Procházka parkem je příjemně osvěžující.
Pak jsem symbolicky překročil Berlínskou zeď, ovšek v opačném směru než bylo zvykem, a octl jsem se před Braniborskou bránou. Je mnohem zářivější, než se zdá z fotografií, leč obklopená poněkud nevzhlednýmí socialistickými objekty.
Pokračoval jsem bulvárem Unter den Linden kolem Humboldtovy university k muzeu Pergamon.
Muzeum mě nadchlo. Postupně jsem si prohlédl vývoj výtvarného umění od archaického až k helenistickému období Antiky. Vrcholem sbírky je jednoznačně svatyně Pergamon. Mě však trochu více zaujala brána na tržiště v Milétu. Snad tudy procházel Thales nakupovat zeleninu. Na mnohých řeckých objektech jsem si povšiml nápisů řeckým písmem. Je smutné, že dnes ovládají řečtinu jen teologové, filosofové a fyzici, tedy kromě Řeků. Měl bych se ji také naučit (i když zastávám heslo ,,kolik jazyků znáš, tolikrát jsi bláznem``).
Pokračoval jsem do exposice přední Asie. Zde jsem poprvé v životě viděl klínové písmo a jednu z prvních numeračních soustav. Nejkrásnější však byla Ištařina brána z Babylonu složená z nespočetného množství glazovaných cihel.
13. 5. 2004 8:18 – Roudnice nad Labem – Víra a smysl života
Včera jsem začal číst knihu Úvod do křesťanství od Josefa Ratzingera, současného papeže. Hned na začátku rozebírá, co je to křesťanská víra. Pokud dobře chápu, je to obrácení se od světa viditelného k neviditelnému, ve kterém je pravý smysl života a podstata věcí, ke Kristovi.
Uvědomil jsem si, že žádný smysl života nemám. Dlouhou dobu jsem se ho snažil najít v přírodních vědách, ale marně. Teď už vím proč. Smysl života nelze uchopit smysly—je neviditelný. Proto jsou v tomto ohledu přírodní vědy bezmocné. To, že nemohu čekat pomoc od filosofie, vím už dávno. Musím tedy hledat víru, ať už jakoukoliv. Bude to kotva, ke které se budu moci připoutat v moři pochybností. Tím, že ji naleznu, moře nezmizí. Pan Ratzinger mě uklidnil—říká, že pochybnosti jsou nedílnou součástí víry.
4. 5. 2004 20:16 – Husum – Ostrov Sylt
Navštívil jsem ostrov Sylt v Severním moři. Nelze se na něj dostat jinak než vlakem nebo lodí. Ostrov je s pevninou spojen hrází, po které vede pouze železnice. Ta ovšem přepravuje i auta.
Centrem ostrova je městečko Westerland, které je tvořeno směsicí starých a moderních domů. Nejdůležitější částí města je krásná písečná pláž plná proutěných košů, které tvoří závětří pro návštěvníky. Na Syltu hodně fouká. Důkazem jsou písečné duny porostlé travinami. Moře je chladné, šedivé. Příjemně vlhce voní. Nad hladinou létají křičící racci.
21. 4. 2005 16:13 – Den Haag – Den Haag a Leiden
Dnešek jsem věnoval městům Den Haag a Leiden. Shodou okolností jsou to dvě zcela odlišná města.
Den Haag odjakživa patří velkým úřadům a institucím. Sídlí tu královna, parlament i mezinárodní soudy. Město je bohaté, nové, ale trochu ospale nudné. U rybníčku před parlamentem hnízdilo několik racků. Já racky miluji. Jejich křik mi vždycky připomene atmosféru severních moří.
Leiden má trochu složitější dějiny. Svého času to bylo bohaté město, které těžilo z kolonialismu. Potom zchudlo. Díky tomu si zachovalo starobylý ráz. Narozdíl od Haagu je plné úzkých uliček s mnoha obchůdky a kavárnami. Bohužel i sem dorazila globalizace. Najdeme tu ,,Cé áčko`` i ,,Há emko``. Svět je malý.
20. 4. 2005 16:32 – Amsterdam – Galerie
Dnes jsem nejprve navštívil galerii Vincenta van Gogha. Viděl jsem velmi známé obrazy—Slunečnice, Pokoj v Arles, Rybářské čluny na pláži a další. Výstava bohužel obsahovala pouze díla z vrcholného období, takže nebylo možné prohlédnout si Goghův vývoj od počátků. Na Goghových obrazech je obdivuhodné, jak dokáže i poměrně hrubou malbou zachytit množství drobných detailů, strukturu materiálů i celkovou atmosféru obrazu.
Rijksmuseum, které obsahuje sbírku obrazů především ze 17. století, mě trochu zklamalo. Očekával jsem mnohem rozsáhlejší sbírku. Nicméně i tak je velký zážitek vidět Vermeerovu Mlékařku a Noční hlídku od Rembranta.
20. 4. 2005 8:51 – Duisburg – Cesta do Holandska
Tentokrát jsem se vypravil do Holandska. Jedu rychlovlakem kategorie ICE. Chvílemi se blížíme rychlosti 300 km/h. Je to nádherný pocit. Jen v zatáčkách to trochu hází do strany, protože v Německu mají povolené větší příčné zrychlení.
V Amsterdamu navštívím galerii Vincenta van Gogha a Rijksmuseum, kde jsou nejslavnější obrzy Rembranta a Vermeera. Už se moc těším.
19. 4. 2005 16:08 – Přelouč – Jízdenka
Právě jsem byl svědkem nového způsobu, jak jezdit zdarma vlakem. V Pardubicích se mnou přistoupil mladý pán. Vyplnil kilometrickou banku z Pardubic do Prahy a usadil se přímo přede mě. Když přišla průvodčí, tvářil se, jako by už jízdenku předložil. Až vystoupí z vlaku, tuto cestu škrtne. Jede zdarma. Mrzák!
Ale chtěl jsem vlastně psát úplně o něčem jiném. Včera jsem si povídal se sousedem, který také trpí depresí. Shodli jsme se, že nás stejně nikdo nevyléčí. Budeme to muset do smrti nějak vydržet.
1. listopadu 2010 – 15:15
Reagovat
4. října 2010 – 13:05
Reagovat
13. 4. 2005 17:37 – Wien – Piet Mondrian
Obrazy Mondriana mě zaujaly o něco méně. I on prošel výrazným vývojem—od symbolismu přes kubismus k naprosté abstrakci. Té příliš nerozumím. Přinejmenším mě jeho obrazy zaujaly z hlediska kompozice. Ta je na abstraktním obrazu stejně nejdůležitější. Všímám si jí, protože jsem začal fotografovat. Při tom potřebuji hodně o kompozici přemýšlet. Uvědomil jsem si, že mohu použít i symetrickou kompozici nebo umístit objekt blízko hrany obrazu. V takovém případě však musím objekt něčím vyvážit na zbytku plochy. I kdyby to byl jediný přínos výstavy, je to dobré.
13. 4. 2004 16:49 – Wien – Goya bis Picasso
Na výstavu ,,Goya bis Picasso`` v galerii Albertina jsem se opravdu těšil. A její tvůrci mě nezklamali. Připravili, jak už je v této galerii zvykem, velmi propracovanou vzdělávací výstavu. Ta ukazuje postupný vývoj výtvarného umění od impressionismu až ke kubismu a surrealismu. Těžiště výstavy jednoznačně leží v dílech Pabla Picassa, která tu jsou bohatě zastoupena. Od žádného z autorů zde však nenalezneme jejich nejslavnější plátna. Výstava nechce diváka ohromovat, spíše ukazuje vývoj jednotlivých autorů i umění obecně. To dobře dokládají kreslené studie, črty ale i plátna. Hluboce narušuje mylnou představu, že Picasso byl pouze kubista, Vincent van Gogh pouze expressionista a podobně. Každý autor má mnoho tváří, protože se během svého života vyvíjí. Proto zde nalezneme vcelku realistické kresby obou výše zmíněných autorů i surrealistické práce Pabla Picassa. Svět je mnohem barevnější, než se zdá ze školní lavice.
13. 4. 2005 10:56 – Brno – Cesta vlakem
Jedeme rychlostí 160 kilometrů za hodinu. Vůz pevně sedí na kolejích, nedrncá, jen tiše šumí klimatizace. Cestování vlakem kategorie EuroCity je opravdu na vysoké úrovni.
Popíjím kávu a přemýšlím. Asi je dobré psát si deník. Člověka to nutí přemýšlet i vyjádřit srozumitelně své myšlenky.
Dnes cestuji do Vídně. Chystám se opět trochu fotografovat. Navštívím zámek Schönbrunn a jeho zahrady, ale hlavně galerii Albertina.
12. 4. 2005 16:21 – Praha – Dojem z Prahy
Praha je podivuhodné město. Návštěvníkovi, který přijíždí vlakem, se jeví hrozivě—moře odpadků, zanedbané domy, staveniště Nového spojení a bezdomovecká kolonie na Hlavním nádraží.
Přesto Praha nabízí mnoho krásných pohledů. Vyšel jsem si na nábřeží Vltavy na malou procházku. Vyfotil jsem svou první fotografii—Hradčany, Petřín a Vltavu. V hledáčku fotoaparátu vypadá Praha mnohem přátelštěji než z okna vlaku. Člověk na chvilku zapomene na ošklivé věci a soustředí se jen na krásu. A ta Praze nechybí.
11. 4. 2005 21:00 – Nová Paka – Založení deníku
Milí přátelé, rozhodl jsem se, že si začnu psát deník. Na těchto stránkách hodlám zachytit to nejzajímavější ze svých četných výletů za kulturou a přírodou. Nechci zde zveřejňovat jen strohá fakta. Doufám, že se mi podaří vzbudit ve Vás trochu zamyšlení.
Zatím cestuji jen prstem po mapě. V krátké době mě čeká několik velkých cest—Praha, Vídeň, Amsterdam, Westerland auf Sylt a Leipzig. Připravuji si jízdní řády, prohlížím si jízdenky a přemýšlím o svém programu.